III. ÚS 193/05
III.ÚS 193/05 ze dne 24. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 193/05

Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele E. V., zastoupeného JUDr. Čestmírem Fischerem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 3d/519, 703 00 Ostrava-Vítkovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 32 Odo 527/2004-58, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004 č. j. 9 Cmo 572/2003-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2003 č. j. 30 Cm 33/2001-20, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í S poukazem na blíže rozvedené výhrady, co do tvrzení uvedených v naraci návrhu upínající se toliko k rozsudkům a postupu soudů nalézacího a odvolacího, stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to aniž by jakkoliv označil ústavně zaručená základní práva, jejichž ochrany se domáhá. Z kontextu obsahu odůvodnění návrhu podává se přijatelný závěr, dle něhož jeho výtky lze podřadit pod kautely zaručené právem na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z telefonického dotazu učiněného u Městského soudu v Praze, resp. z fotokopie dodejky Ústavnímu soudu následně k jeho žádosti zaslané, vyplývá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 32 Odo 527/2004-58, jímž došlo k odmítnutí dovolání směřujícího do ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004 č. j. 9 Cmo 572/2003-37, bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Čestmíru Fischerovi doručeno dne 6. ledna 2005. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ve smyslu § 63 cit. zák. ve spojení s § 57 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tato lhůta začala vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli plynout dnem 7. ledna 2005, tj. tento byl jejím prvním dnem. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dle relevantního údaje plynoucího z otisku razítka pošty na obálce obsahující jeho podání dne 7. dubna 2005, nezbývá než konstatovat, že byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty; což, jak pro úplnost se dodává, tím spíše platí i v rozsahu napadajícím rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Dovolání ve věci stěžovatele bylo totiž odmítnuto zcela ve shodě se směrnicí uvedenou v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodoval ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 15.195,- Kč. Z řečeného plyne, že nepřípustnost mimořádného opravného prostředku byla založena ex lege a od doručení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze tak začala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti do tohoto (a jemu předcházejícího) rozhodnutí. Uvedená lhůta je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. Proto bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.