III. ÚS 1922/12
III.ÚS 1922/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2012 č. j. 123 EC 202/2010-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného I. J. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 300 Kč (soudní poplatek).

Nákladový výrok soud odůvodnil úsudkem, že náklady advokátního zastoupení, jež stěžovateli nepřiznal, nepokládá za účelně vynaložené. Vyšel přitom ze zjištění, že se jedná o věc typovou a jednoduchou po skutkové i právní stránce, jež nevyžaduje odborné (advokátní) dispozice; zejména pak zdůraznil, že stěžovatel je právnickou osobou, která si hromadné nabývání pohledávek a jejich následné vymáhání zvolila jako předmět své činnosti a je tudíž na místě předpokládat, že disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením ke kvalifikovanému uplatňování svých práv.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle těmto názorům oponuje, pakliže mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nebyla přiznána náhrada jeho nákladů, a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř."; v této souvislosti též tvrdí, že "nepřiznání žalobci jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem" je v rozporu i s jeho právem na právní pomoc. Postup soudu proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující tím z mezí ústavnosti. K podpoře svých tvrzení poukazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením sp. zn. I. ÚS 2432/11 ze dne 6. 3. 2012 - odmítl. Shodně rozhodl Ústavní soud v dalších shodných věcech, kupříkladu sp. zn. III. ÚS 852/12, III. ÚS 977/12, III. ÚS 989/12, III. ÚS 1095/12, III. ÚS 1177/12 a mnoha dalších.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat.

Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.

Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatele Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011).

Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob"., jež bude pokládat též za ústavně konformní.

Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.

Lze proto uzavřít, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.