III. ÚS 1916/13
III.ÚS 1916/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šuláka, zastoupeného Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pelhřimov, Hrnčířská 115, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. března 2013 č. j. 17 EC 269/2012-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Okresní soud rozhodl, že žalovaný (nyní stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci z titulu neuhrazeného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla - částku 2 590 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 520 Kč od 27. 10. 2011 do zaplacení a se 7,05 % ročně z částky 70 Kč od 6. 10. 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 060 Kč.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl vlastníkem vozidla v době od 8. 10. 2009 do 23. 11. 2009, tedy v době, kdy nebylo uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Předchozí vlastník vozidla provedl odhlášení vozidla 7. 10. 2009, tímto odhlášením však vozidlo nepřestalo být registrované; bylo evidováno v registru silničních vozidel v přechodném stavu "polopřevodu" (nedokončený převod vozidla). Vozidlo však musí být pojištěno vždy, i když je v polopřevodu, přičemž je musí pojistit nový vlastník, i když vozidlo na sebe nepřevede. Pokud stěžovatel v uvedeném období, které je žalované, nechtěl platit pojistné jako vlastník vozidla, měl dokončit zaregistrování vozidla a bylo-li vozidlo v dlouhodobé opravě a nenacházelo se na veřejné komunikaci, měl je jako jeho vlastník dočasně vyřadit z registru, do depozita odevzdat tabulky s registračními značkami a osvědčení o registraci vozidel. Oznamovací povinnost má jednak původní majitel vozidla, který hlásí jeho prodej, a nový majitel sděluje, že je vlastníkem vozidla. Uvedené povinnosti také vyplývají ze zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a povinnost k uzavření pojištění vyplývá z § 15 odst. 5 zák. č. 168/1999 Sb.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí okresního soudu pro zásah do jeho "majetkových práv". V konkrétnostech namítl, že pokud v řízení před okresním soudem tvrdil, že vozidlo nebylo provozováno na pozemních komunikacích, jak stanoví zákon, a navíc bylo odstaveno na jeho vlastním pozemku, pak neměl zákonnou povinnost platit pojištění z provozu vlastněného osobního automobilu. Česká kancelář pojistitelů stovkami žalob s obdobným odůvodněním uplatňuje příspěvky na pojištění za osobní automobily, které nebyly odhlášeny z registrace, a také nebyly provozovány na pozemních komunikacích. Navíc tuto problematiku rozhodují okresní soudy zcela rozdílně, a proto navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Pelhřimově všechny pravomocně skončené věci, ve kterých bylo rozhodnuto o žalobě České kanceláře pojistitelů proti různým fyzickým osobám, kde předmět sporu byl totožný jako v případě stěžovatele.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti prvoinstančnímu rozsudku je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když zákon další procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele neposkytuje (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Jak patrno z toho, co bylo zrekapitulováno sub 3, stěžovatel žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci Ústavnímu soudu nepředestřel. Ústavní soud však v této souvislosti musí uvést, že se obdobnou problematikou ve své judikatuře již opakovaně zabýval a ústavněprávní rozměr v ní neshledal. Lze odkázat např. na usnesení ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3411/12, kde Ústavní soud uvedl: "Okresní soud konstatoval, že i kdyby se stěžovateli podařilo prokázat svá tvrzení týkající se nepoužívání vozidla, neměly by tyto skutečnosti pro rozhodování právní význam, neboť neznamenají "neprovozování" vozidla dle zákona. Stěžovatel by musel po rozhodnou dobu vozidlo formálně vyřadit z evidence motorových vozidel, což neučinil. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl tento právní názor okresního soudu přehodnocovat. Nadto je nutno dodat, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 5 314 Kč, je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné." S obdobnou argumentací (se zdůrazněním bagatelnosti výše přisouzené jistiny) odmítl podobnou ústavní stížnost Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4474/12.

6. Ústavní soud ani nyní neshledává důvod ke změně názoru na nyní posuzovanou problematiku. K námitce stěžovatele, stran rozdílné rozhodovací praxe obecných soudů v dané problematice, Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není sjednocovat judikaturu obecných soudů, nemá-li takový stav ústavní rozměr.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.