III. ÚS 1909/12
III.ÚS 1909/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ĺ. B., zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 37/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 5 Tdo 22/2012-66, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 č. j. 4 To 45/2011, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 3 T 3/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 35 odst. 1 a § 248 odst. 3 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku nepodmíněně, podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních zástupců v orgánech obchodních společností, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku, na dobu 10 (deseti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu pak byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Family Frost, s. r. o., IČ: 45275769, se sídlem Praha 5, Zubatého 11, částku 6 200 546,83 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, odsoudil jej podle § 35 odst. 1 a § 248 odst. 3 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti Family Frost, s. r. o., částku 5 430 789,30 Kč a ve zbytku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu odvolání poškozené zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy z provedeného dokazování nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost zjištěno, že se vytýkaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Uvádí, že inkriminovaná peněžní plnění byla poskytována na základě dohody o odměně ústně sjednané se svědkem D., jednajícím za poškozenou. Smlouvy o půjčce byly sepsány na základě "doporučení auditorské firmy", nesměřovaly ke "krytí (jeho) trestné činnosti", nýbrž k "zakrytí nedostatků v účetnictví" poškozené. S příslušnými závěry jednotlivých auditů se mohl seznámit svědek D., jenž vykonával coby jediný společník poškozené působnost valné hromady, a nemůže jít k jeho tíži, že tyto zprávy "odsouhlasoval", aniž by byly přeloženy do německého jazyka, nadto po dobu několika ("pěti po sobě jdoucích") let.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.

Soudy vycházely z výpovědí svědků Ing. M. B., N. D., J. Ch., JUDr. A. N., Ing. M. O., V. P., J. P. a Ing. P. S. a poukazovaly rovněž na dokument "Jednací řád pro jednatele společnosti / Rules of Procedure for the Management Board" a pracovní smlouvu, zakazující stěžovateli vstupovat do předmětných smluvních vztahů. Dospěly k závěru, že skutkové verzi obhajoby odporuje časové vymezení sporných plnění neslučitelné s datací smluv, způsob čerpání těchto peněžních částek podle pokynů stěžovatele, a nikoli svědka D., jakož i obsah elektronické korespondence stěžovatele s právním zástupcem poškozené, týkající se požadovaného vrácení předmětných prostředků. Tvrzení stěžovatele posléze identifikující plnění s "odměnami" podle rozhodujících soudů diskvalifikovala též okolnost, že o "půjčkách" hovořil též kupř. ve své výpovědi v hlavním líčení ze dne 24. 5. 2011. S uvedenými závěry nekolidovaly ani zjištění soudů ohledně iniciativy auditorské společnosti směřující k dodatečnému vyhotovení smluv o půjčce.

Přijaté skutkové závěry v těchto důkazech mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je z hledisek ústavněprávních očividně adekvátní.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.