III. ÚS 1908/13
III.ÚS 1908/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vratislava Chadraby a 2. Jiřího Chadraby, obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2013 č. j. 13 Co 88/2013-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto o jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 8 C 84/2012-103.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedeným rozhodnutím obvodního soudu byla zčásti zamítnuta stěžovateli podaná žaloba, jíž se domáhali vedle konstatování porušení práva na včasné projednání soudní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod. sp. zn. 8 C 275/2008 a náhrady nákladů řízení rovněž zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele jako finanční zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Obvodní soud shledal, že k průtahům skutečně došlo, nicméně nezapočítal do nich dobu přerušení řízení z důvodu vyřešení předběžné otázky v jiném soudním řízení, neboť v tomto období nemohla s ohledem na zákonné přerušení řízení vzniknout nemajetková újma v důsledku průtahů. Každému ze stěžovatelů tak obvodní soud přiznal finanční zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Stěžovatelé podali odvolání proti výrokům zamítajícím část jejich žaloby a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil a změnil pouze výroky týkající se náhrady nákladů řízení. Městský soud dospěl v tomto napadeném rozhodnutí k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, přesto však jeho závěry pozměnil v tom směru, že i přerušením řízení může vznikat nemajetková újma jako důsledek porušení práva na včasné projednání věci. V případě stěžovatelů byl však nárok na finanční zadostiučinění za tuto újmu v projednávané věci shledán jako neoprávněný, neboť stěžovatelé takové zadostiučinění nárokovali již v jiném soudním řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouho vedené řízení, v němž byla řešena zmíněná předběžná otázka. Přitom z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dojde-li k průtahům jak v řízení, které je přerušeno z důvodu vyřešení předběžné otázky, tak v řízení, kde je tato otázka řešena, je třeba tuto újmu brát jako jedinou a vyhnout se tak duplicitnímu odškodňování. Vyhovění návrhu stěžovatelů tak brání zahájené řízení o nároku na finanční zadostiučinění za průtahy v souběžném a pro posuzovaný soudní proces určujícím řízení.

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé spatřují ve vydání napadeného rozhodnutí porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují průběh určujících předchozích řízení a následně rozporují závěr městského soudu v otázce tzv. duplicitního odškodnění. Městský soud tuto otázku dle stěžovatelů posoudil extrémně nespravedlivě a ve zjevném rozporu se skutečným stavem, neboť si dostatečně neprověřil své závěry o odškodnění stěžovatelů v souběžném, souvisejícím řízení, a vycházel z existence již přiznaného odškodnění. K takovému odškodnění však v případě stěžovatelů nedošlo, a proto je názor městského soudu na problematiku duplicitního odškodnění nepřípadný. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů se závěrem městského soudu, resp. závěrem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011 sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ohledně problematiky tzv. duplicitního odškodnění. Tento závěr chápe Ústavní soud tak, že v případě zdánlivě oprávněných průtahů, tedy průtahů odůvodněných postupem v souběžném, souvisejícím řízení, je třeba posoudit, zda tato porušení práva na včasné projednání věci souvisí toliko zdánlivě anebo reálně. Reálně související průtahy se pak dle závěru Nejvyššího soudu mají posuzovat jako jediná újma, z čehož pak vyplývá důležitý ústavněprávní závěr, že k posouzení nároku na kompenzaci takové újmy je příslušný toliko jeden nezávislý a zákonný soudce, a tudíž nelze takové nároky rozdělovat (násobit) pro faktickou překážku věci zahájené, anebo věci rozhodnuté. V takovém případě z hlediska ústavní pozice stěžovatelů není rozhodující, zda je oním příslušným nezávislým a zákonným soudem požadované zadostiučinění přiznáno či nikoliv, neboť není zásadně přípustné, aby po rozhodnutí o tomto nároku na zadostiučinění za pochybení zasahující několik soudních řízení bylo posléze o zcela nebo v určité části totožném nároku rozhodováno znovu, ať již stejným nebo jiným soudem. Možno ještě doplnit, že stěžovateli uváděná otázka zákonnosti usnesení o přerušení řízení, jakožto otázka jiného případného nároku na přiměřené zadostiučinění, nemá pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů v meritu projednávané věci vliv, nehledě na skutečnost, že v ústavní stížnosti podrobnější ústavní argumentace není obsažena.

7. Ústavní stížnost tak v podstatě představuje jen pokračující polemiku stěžovatelů se závěry obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, čímž stavějí Ústavní soud do role jakoby další soudní instance, což však jeho postavení neodpovídá. Celkově možno uzavřít, že výše uvedené závěry obecných soudů představují dle Ústavního soudu ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a proto Ústavní soud nemůže zrušit rozhodnutí na takovém závěru založené, a to ani v případě, že by se sám s takovým výkladem zákona neztotožňoval. Ústavní soud tedy uzavírá, že s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny nelze konstatovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem státní moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.