III. ÚS 1904/09
III.ÚS 1904/09 ze dne 11. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, příspěvkové organizace, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. března 2009 č. j. 33 Odo 1667/2006-448, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2006 č. j. 39 Co 342, 343/2005-421, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. prosince 2004 č. j. 13 C 56/99-386, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. dubna 2005 č. j. 13 C 56/99-405a, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2009, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví (ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny).

Stěžovatel ke skutkovým okolnostem věci uvádí, že žalobkyně - Londýnská, a. s. se žalobou proti stěžovateli domáhala vydání bezdůvodného obohacení v konkrétní výši s odůvodněním, že nájemní smlouva na užívání nebytových prostor v nemovitosti v jejím vlastnictví uzavřená mezi účastníky řízení dne 24. 1. 1992, je absolutně neplatná. Žalobě bylo z převážné části vyhověno a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 4.653.556,- Kč s příslušenstvím.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu výše označených soudů, konkrétně dovolacímu soudu vytýká, že se v odmítavém usnesení řádně nezabýval všemi jím formulovanými otázkami, které považoval po právní stránce za zásadně významné, ale přisvědčil pouze závěru odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva, která byla uzavřena předtím, než se pronajímatelky staly vlastnicemi pronajímané nemovitosti, je absolutně neplatná. Stěžovatel je proto přesvědčen, že odůvodnění tohoto rozhodnutí neodpovídá kritériím uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2, odst. 3 o. s. ř., neboť i dovolací soud je povinen se řádně vypořádat se všemi námitkami, které se týkají právních otázek uplatněných v dovolání.

Ve vztahu k rozsudkům dovolacího i odvolacího soudu stěžovatel oponuje právnímu názoru těchto soudů v otázce určení výše bezdůvodného obohacení, který shledává "formalistickým", neboť prý nerespektuje svobodu projevu vůle jednotlivce, jako výraz určité autonomní sféry a to v té části smluvního ujednání, které se týkalo výše nájemného. Ze skutečnosti, že v této otázce dospěly smluvní strany ke konsensu, stěžovatel dovozuje vázanost rozhodování soudů ohledně posouzení "rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení".

Pokud obecné soudy vycházely při rozhodování o výši nájemného z jiných, než smluvních podmínek, nepřípustným způsobem zasáhly údajně do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatele.

II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004 č. j. 13 C 56/99-386 v řízení o zaplacení částky 5.284.920,- Kč s příslušenstvím uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni ve výroku pod bodem I. rozsudku specifikovanou částku spolu se stanovenými úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytových prostor v nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně stěžovatelkou. Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se staly vlastnicemi předmětné nemovitosti jako osoby oprávněné na základě zákona č. 87/1991 Sb. registrací dohody o vydání věci dne 18. 3. 1992. Nájemní smlouva na nebytové prostory byla uzavřena dne 24. 1. 1992. Před vydáním nemovitosti oprávněným osobám užíval právní předchůdce stěžovatele předmětnou nemovitost na základě předpisů o správě národního majetku. Zmíněná nájemní smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku) již v řízeních vedených stejným soudem pod sp. zn. 14 C 221/95 a sp. zn. 13 C 7/98. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2006 č. j. 39 Co 342, 343/2005-421 rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení téhož soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil. Odvolací soud se v rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právními závěry z nich vyvozenými, přičemž neshledal důvodnými odvolací námitky stěžovatele.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 3. 2009 č. j. 33 Odo 1667/2006-448 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] se mohl dovolací soud zabývat pouze správností vyvozeného závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. V posouzení této otázky odvolacím soudem neshledal žádný rozpor "s hmotným právem".
III. Po zvážení obsahu námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V projednávané věci stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces spočívající v nedostatečném odůvodnění usnesení dovolacího soudu, neboť tento soud se prý (nesprávně) nezabýval stěžovatelem formulovanými otázkami, které považoval po právní stránce za zásadně významné a dále polemizuje s právními závěry obecných soudů vyjádřenými v napadených rozhodnutích.

Ve vztahu k první námitce Ústavní soud zdůrazňuje, jak ostatně správně uvedl dovolací soud v odůvodnění svého usnesení, že otázka určení výše bezdůvodného obohacení, nedůvodnosti kompenzační námitky, možnosti aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") či existence započitatelné pohledávky nejsou otázkami právními, ale směřují k údajnému pochybení při zjišťování skutkového stavu, což nenaplňuje v dané věci způsobilý dovolací důvod. Proto se dovolací soud mohl zabývat pouze otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. Není totiž povinností dovolacího soudu se zásadně zabývat všemi, v dovolání předestřenými otázkami, pokud nejsou naplněny procesní předpoklady a podmínky stanovené v příslušných ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Další námitka stěžovatele, která směřuje proti zjišťování výše bezdůvodného obohacení v případě absolutní neplatnosti právního úkonu (v daném případě nájemní smlouvy), není důvodná. Bezdůvodné obohacení stěžovatele spočívalo v užívání předmětné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Její absolutní neplatnost byla ostatně zjištěna již v řízeních dříve vedených před Obvodním soudem pro Prahu 2 (sp. zn. 14 C 221/95 a sp. zn. 13 C 7/98). Za situace, v níž bezdůvodné obohacení spočívalo ve výkonu práva nájmu, musí být poskytnuta vlastníku nemovitosti přiměřená peněžitá náhrada (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2616/99, 22 Cdo 1095/2001 a sp. zn. 33 Odo 778/2005). Tato peněžitá náhrada je určena soudem a odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor. Výše uvedený závěr je již standardní a odpovídá jak platné judikatuře obecných soudů, tak i Ústavního soudu (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 47, nález č. 156, str. 35).

Nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatele, že v případě výše nájemného mělo být soudy akceptováno smluvní ujednání stran, neboť uzavřenou nájemní smlouvu je třeba posuzovat jako absolutně neplatnou ve všech jejích částech.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.