III. ÚS 1903/09
III.ÚS 1903/09 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. T., zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 č. j. 8 Cmo 378/2007-75 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 3850/2008-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud porušil její ústavní práva obsažená v čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a zaručená "též" čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006 č. j. 48 Cm 20/2006-25 byl v řízení o zaplacení směnečné pohledávky Komerční banky, a. s., vůči žalovaným I & V Trade s. r. o. v likvidaci a stěžovatelce ve výši 531 604,86 Kč s příslušenstvím ponechán v platnosti beze změny směnečný platební rozkaz ze dne 26. 9. 2005 č. j. 64 Sm 59/2005-7 a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu námitkového řízení. Zmíněným směnečným platebním rozkazem bylo vyhověno žalobě Komerční banky, a. s., na zaplacení uvedené směnečné pohledávky s šestiprocentním úrokem, směnečnou odměnou a náhradou nákladů řízení, a to na základě předložené "krycí" směnky vlastní, jež byla vystavena žalovanou společností a avalována stěžovatelkou.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, avšak Vrchní soud v Praze je ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka následně brojila proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, Nejvyšší soud je ale shora označeným usnesením jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že jeho přípustnost neplyne ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a ani § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti směnečnému platebnímu rozkazu namítala, že v žalobě nebyl přesně vymezen kauzální důvod pohledávky. Ač tuto námitku shledaly obecné soudy důvodnou, akceptovaly dodatečnou změnu tvrzeného kauzálního důvodu a platební rozkaz ponechaly v platnosti. Dle stěžovatelčina názoru žalobkyně nebyla po vydání meritorního rozhodnutí (zde konkrétně směnečného platebního rozkazu) oprávněna měnit žalobou vymezený skutkový důvod pohledávky. Směnečný platební rozkaz nemohl obstát, protože byl vydán pro kauzálně (a tím i skutkově vymezenou) jinou pohledávku. V posuzované věci byla žaloba podána s tím, že přiložená směnka zajišťuje úvěrovou smlouvu (debet kontokorentního účtu) reg. č. 9255480287/0100 (pozn.: zmíněná směnka však obsahovala doložku "krycí směnka ke smlouvě reg. č. 9255480297/0100"), což dle stěžovatelky nemohlo být přesným skutkovým vymezením kauzálního základu. Přitom žádná úhrada podle předmětného směnečného platebního rozkazu prý nevyrovná debet jiného účtu, než byl výslovně uveden v žalobě. Jinak řečeno, tento rozkaz musí být dle stěžovatelčina názoru zrušen, protože ukládá platbu na neexistující pohledávku. Obecnými soudy připuštěná "oprava písařského pochybení žaloby" byla možná pouze před vydáním směnečného platebního rozkazu, po jeho vydání - vzhledem k § 154 odst. 1 o. s. ř. - lze v námitkovém řízení konstatovat jen, zda směnečný platební rozkaz obstojí z pohledu uplatněných námitek. Umožnění "opravy" žaloby až po směnečné námitce a také v době existence meritorního rozhodnutí má být negací koncentrace směnečného řízení ve prospěch jedné ze stran (žalobkyně), v důsledku čehož mělo dojít k porušení "rovnosti zbraní" ve stěžovatelčin neprospěch. K tomu stěžovatelka dodává, že nejde o námitku formální, protože jediná oprávněná směnečná námitka postačuje ke zrušení celého směnečného platebního rozkazu, přičemž ona neočekávala, že žalobkyně bude moci "opravit" žalobu v čísle účtu, a tak neuplatňovala námitky jiné, právně a důkazně složitější. Při takovém kauzálním a skutkovém vymezení také nebylo možno některé námitky uplatnit vůbec, konkrétně námitku vadného vyplnění předmětné blankosměnky žalobkyní. Námitka neexistence žalobou vymezeného kauzálního základu je totiž neslučitelná s námitkou vyplňovací dle § 10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, resp. prý není možné současně namítat "nedodržení podmínek neexistujícího kauzálního základu". V rozhodnutí dovolacího soudu se má uvádět, že není podmínkou směnečné žaloby vymezit kauzální základ uplatněného nároku, dle stěžovatelky je však otázkou, která pohledávka zanikla úhradou směnečného platebního rozkazu. Tato otázka je podstatným předmětem dokazování v soudních řízeních, v nichž dlužník namítá, že pohledávka již byla uhrazena "směnečně". V dané věci úhradou vydaného směnečného platebního rozkazu prý právně nikdy nezanikne žádný ze skutečných závazků, jež mohou vůči ní být nadále uplatňovány. V návaznosti na to stěžovatelka rozlišuje směnečnou žalobu kauzálně nevymezenou a vymezenou, kdy v prvním případě může žalovaný namítat, že neexistuje žádný kauzální důvod uplatněného nároku, zatímco ve druhém případě (jako je tento) stačilo popřít existenci jen žalobou uplatněného kauzálního důvodu. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy neposkytly v daném soudním řízení ochranu jejím právům, jestliže směnečný platební rozkaz nezrušily v domnění, že její námitky jsou pouze formální a že nerespektování přísnosti směnečné zakládá konkrétní závažné důsledky hmotněprávního i procesního charakteru.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jak obecné soudy zhodnotily pochybení žalobkyně, která v žalobě uvedla nepřesně číslo úvěrové smlouvy, nároky z níž měla předmětná směnka "krýt", jako nepodstatnou "písařskou chybu", kdy - jak uvedl Vrchní soud v Praze - žaloba nemohla vyvolat v žalovaných pochybnosti o tom, splnění jakého jejich závazku se žalobkyně domáhá. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti argumentuje v principu tím, že jí bylo znemožněno v důsledku daného pochybení žalobkyně, resp. v důsledku postupu obecných soudů se v daném řízení dostatečně bránit, jakož i negativními důsledky, které předmětný směnečný platební rozkaz má mít (tj. že pokud by na jeho základě plnila, nebude to možno považovat za splnění její povinnosti plynoucí z příslušné úvěrové smlouvy).

Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům z hlediska těchto námitek, jež spolu úzce souvisí, vytknul. Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy vzaly v úvahu, že na samotné směnce je úvěrová smlouva přesně specifikována správným "reg. č.", stěžovatelka byla žalobkyní k úhradě shora označené směnečné pohledávky vyzvána s tím, že příslušná "krycí" směnka nebyla proplacena, přičemž i v této výzvě byla tato úvěrová smlouva zmíněna se správným číslem, v žalobě pak došlo toliko k záměně jediné číslice v desetimístném, resp. čtrnáctimístném čísle. Tyto skutečnosti ostatně stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Jak již zmínil dovolací soud, břemeno tvrzení i důkazní ohledně důvodů vystavení směnky tížilo stěžovatelku, a tedy nikoliv žalobkyni, jež v tomto směru ani nic v žalobě uvádět nemusela.

Ztotožnil-li by se ovšem Ústavní soud se stěžovatelčiným názorem (východiskem), že pokud již žalobkyně důvod, resp. příčinu vystavení směnky uvedla, stačilo jí (tj. stěžovatelce) "popřít existenci jen žalobou kauzálně uplatněného důvodu", pak by bylo třeba dále řešit otázku, zda předmětné pochybení žalobkyně mohlo u stěžovatelky vyvolat nějaké reálné pochybnosti nebo uvést ji v omyl stran toho, o jakou směnku se jedná a (tudíž i) co bylo příčinou jejího vystavení, a bránit jí tak v uplatnění námitek, jak je zmiňuje ve své ústavní stížnosti. S ohledem na konkrétní okolnosti případu tuto možnost obecné soudy (viz předchozí odstavec) vyloučily a svůj závěr řádně zdůvodnily, čímž jejich rozhodnutí zcela vyhovují požadavku ústavnosti; k posuzování věcné správnosti Ústavní soud, jak opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích, oprávněn není, nicméně ani z tohoto hlediska by nemohl jejich rozhodnutí označit za vadná.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti tvrdila, že za daných okolností nemůže splnění směnečného závazku mít za následek splnění závazku kauzálního (tj. závazku z příslušné úvěrové smlouvy). Protože tyto námitky vycházejí z předpokladu vadnosti žaloby (co do "skutkového vymezení kauzálního základu"), s nímž se Ústavní soud neztotožnil, nelze je již jen z tohoto důvodu považovat za důvodné. Zbývá podotknout, že z ústavní stížnosti není Ústavnímu soudu zřejmé, jak stěžovatelka k takovému závěru dospěla. Předmětný směnečný platební rozkaz ukládá (mj.) stěžovatelce splnit (abstraktní) směnečný závazek a je skutkově "vázán" ke směnce, nikoliv k (neexistující) úvěrové smlouvě reg. č. 9255480287/0100 či smlouvě jiné (není tedy možné akceptovat názor, že by snad zmíněný směnečný platební rozkaz byl vydáván "pro" kauzální pohledávku). Případné splnění povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem pak přestavuje v prvé řadě splnění směnečného závazku, kteréžto, šlo-li o tzv. zajišťovací směnku, může potažmo vést i k zániku (právě jen) směnkou zajištěného závazku kauzálního.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.