III. ÚS 1900/13
III.ÚS 1900/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013 č. j. 18 Co 52/2013-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. května 2012 č. j. 17 C 232/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 17. června 2013 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti České pojišťovně a. s. o zaplacení částky 32 411,79 Kč s příslušenstvím.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu o zaplacení výše uvedené částky, jakožto nároku vyplývajícího z pojistné smlouvy ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Tento nárok měl vzniknout tím, že stěžovatel, jakožto viník smrtelné dopravní nehody, zaplatil namísto pojistitele několika poškozeným osobám částky v řádech statisíců korun jako náhradu nemateriální újmy za porušení osobnostních práv vyplývajících z ustanovení § 11 a 13 občanského zákoníku. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že popsaný nárok nespadá do žádné kategorie nároků vyjmenovaných v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. V takovém případě pak může povinnost plnit dle nároků na finanční zadostiučinění vyplývajících z ustanovení § 11 a 13 občanského zákoníku přejít nebo být převedena ze škůdce na jinou osobu výhradně na základě řádného, srozumitelného a svobodného právního úkonu nebo na základě jiného zákona, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo. Obvodní soud takto rozhodl navzdory skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. května 2009 č. j. 61 C 259/2008-27 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2010 č. j. 57 Co 99/2010-52 byl stěžovateli přiznán shodný nárok v totožné skutkové situaci. Obvodní soud se však závěry zmíněných soudů neztotožnil a odmítl jejich extenzivní výklad ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.

3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Dospěl však k rozdílným závěrům v otázce promlčení předmětného nároku. Je-li jako pojistná událost brána dopravní nehoda ze dne 19. prosince 2003, uplynula dle názoru odvolacího soudu promlčecí lhůta dne 19. prosince 2007 (srov. ustanovení § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2004), a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy byla stěžovateli uložena platební povinnost vůči poškozeným. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žalobu v červenci roku 2011, byl jím uplatněný nárok shledán jako promlčený.

II. Argumentace stěžovatele

4. Ve vydání obou uvedených rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení principů spravedlivého procesu. Toto porušení dovozuje stěžovatel především ze skutečnosti, že obecné soudy posoudily v napadených rozhodnutích právně i skutkově totožnou věc zcela odlišně od výše uvedené rozhodovací činnosti Krajského soudu v Ostravě. Napadené závěry obecných soudů popírají dle stěžovatele podstatu a smysl tzv. povinného ručení, přičemž relevantní právní úprava je v napadených rozhodnutích v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vykládána toliko gramaticky. Závěr městského soudu o promlčení předmětného nároku je nutné označit jednak za překvapivý, neboť porušuje stěžovatelovo právo na předvídatelnost soudního rozhodování, a dále za rozporný se zákonem, neboť škoda stěžovateli vznikla až ve chvíli, kdy poškozeným plnil namísto smlouvou zavázané pojišťovny. V ten moment se pak charakter povinnosti pojišťovny změnil a promlčecí doba měla začít běžet až od okamžiku splnění závazku poškozeným ze strany stěžovatele. Dle stěžovatele se jedná o specifický nárok sui generis. Za stejně chybný označuje pak stěžovatel i závěr obvodního soudu, dle nějž u skupiny dopravních nehod, které se staly do 1. května 2004, nelze na základě pojistné smlouvy požadovat od pojistitele plnění za způsobenou nemajetkovou újmu. Takový závěr představuje přehnaně formalistický výklad pojmů "škoda" a "újma" a zcela pomíjí účel pojistné smlouvy, který byl mimo jiné vyjádřen např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11. Navíc je takový přístup značně diskriminační, neboť počínaje dnem 1. května 2004 taková povinnost pojišťovny explicitně vyplývá z ustanovení § 444 občanského zákoníku. Výkladem provedeným obecnými soudy se tak vytváří neodůvodněná diskrepance u viníků dopravních nehod v období nabytí účinnosti zmíněného ustanovení občanského zákoníku. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. V první řadě je třeba připomenout, že úkolem Ústavního soudu je dle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti. Ústavní soud tak v řízení o ústavní stížnosti není povolán přezkoumávat věcnou správnost či "běžnou" zákonnost napadených soudních rozhodnutí, kteréžto atributy soudního rozhodování náleží výlučně k přezkoumání obecným soudům. Ústavní soud tak při přezkumu aplikace a interpretace podústavního práva ze strany obecných soudů zkoumá toliko skutečnost, zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, tedy zejména v mantinelech stanovených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Zasáhnout by v takových případech Ústavní soud mohl pouze tehdy, dosáhlo-li by pochybení obecných soudů extrémní, ústavně nepřijatelné míry, znemožňující ve svém důsledku spravedlivé rozhodnutí věci. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. 8. Jádro ústavní stížnosti představuje stěžovatelův nesouhlas s tím, jak obecné soudy provedly výklad výše specifikovaných ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 168/1999 Sb., týkajících se vztahu mezi nároky vyplývajícími z osobnostních práv (především z ustanovení § 11 a 13 občanského zákoníku) a institutu tzv. povinného ručení upravujícího odpovědnost pojistitele za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Především je třeba poznamenat, že rozhodnutí obecných soudů stejného nebo nižšího stupně nemá právní závaznost pro další, byť právně a skutkově totožná řízení vedená u zcela jiných soudů, přičemž případná diformita rozhodnutí je problémem v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu a nemusí být vždy spojena se závěrem o neústavnosti jednoho z diformních rozhodnutí. To, že v dané věci nebylo dovolání přípustné, na tomto závěru ničeho nemění. Námitka jiného právního názoru Okresního soudu v Ostravě potvrzeného Krajským soudem v Ostravě má tak charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat. To zcela explicitně v posuzované otázce učinil obvodní soud (srov. strana 6 napadeného rozsudku), a proto nezbývá než na tyto závěry odkázat, neboť Ústavní soud není povolán tyto logické a ústavně konformní závěry nahrazovat výkladem vlastním, a to ani v případě, že by se s názorem obvodního soudu neztotožňoval. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pro posouzení této otázky z hlediska Ústavního soudu podstatné, že argumentace odlišného právního názoru byla obvodnímu soudu i městskému soudu předestřena a oba soudy se s ním náležitým způsobem vypořádaly. To, že tyto soudy věc posoudily jinak, než zmíněné soudy v Ostravě, tedy v neprospěch stěžovatele, neznačí nutně, že rozhodly nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce neústavně. Výklad provedený obvodním soudem ve věci samé, a potvrzený odvolacím soudem, nevybočuje z mezí doktríny a judikatury, přičemž stejně tak jako stěžovatel v "pražském" případě může v opačně rozhodnutém a posouzeném "ostravském" případě argumentovat žalovaný (pojišťovna). V projednávané věci však v postupu obecných soudů porušení ústavních kautel soudního řízení zjištěno nebylo, přičemž je třeba dodat, že o jiné než "pražské" věci nemůže Ústavní soud rozhodnout, když sjednocování judikatury obecných soudů je v působnosti Nejvyššího soudu (za zákonem stanovených podmínek).

9. Ústavní soud tedy konstatuje, že k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování nedošlo. Nadto lze uvést, že názor obvodního soudu odpovídá rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, i pro Ústavní soud v minulosti přijatelným názorům obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012 sp. zn. 30 Cdo 4083/2010 a Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 8/06).

10. Vzhledem k výše uvedenému již Ústavní soud nepřikročil k posouzení stěžovatelovy námitky v otázce promlčení předmětného nároku (i zde se názory soudů v Ostravě a Praze liší, jak z hlediska východisek pro počítání promlčení, tak z hlediska časového odstupu, ve kterém byla žaloba vznesena), neboť jakýkoliv závěr Ústavního soudu nemůže nic změnit na skutečnosti, že stěžovatelova žaloba byla ve své podstatě obecnými soudy posouzena ústavně konformním způsobem. I kdyby tak Ústavní soud dospěl v dílčí otázce promlčení předmětného nároku k závěru o nesprávné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, byla by jeho kasační intervence z uvedeného důvodu přehnaně aktivistickým krokem. Vzhledem k tomu, že Česká pojišťovna a. s. vznesla v řízení před oběma obecnými soudy námitku promlčení, nemůže se pak vyhovění této námitce jevit jako tzv. překvapivé rozhodnutí, jak namítá stěžovatel.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.