III. ÚS 1899/12
III.ÚS 1899/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem v Plzni, Purkyňova 43, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2012 sp. zn. 7 To 65/2012 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. února 2012 č. j. 3 PP 17/2012-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 21. května 2012, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2012 a doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2012, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Plzni byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že nesplňuje třetí podmínku vyplývající z ust. § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. prognózu vedení řádného života na svobodě. Uvádí, že posouzení očekávání, že v budoucnu povede řádný život, nelze naprogramovat či jinak dokázat. Stěžovatel je přesvědčen, že naplnil všechny podmínky, upravující podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ust. § 88 tr. zákoníku. Pokud Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí poukazuje na předchozí trestnou činnost stěžovatele a zároveň na jeho drogovou závislost, stěžovatel namítá, že právě požívání drog bylo velmi pravděpodobně hlavní příčinou páchání trestné činnosti. Tvrdí, že v současné době se od drogové závislosti zcela oprostil a hodlá začít nový život tak, aby prokázal, že dobrodiní, kterým by mu bylo umožněno zapojit se do činnosti normální společnosti, dokáže využít.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, které Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

V daném případě obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění zákonného požadavku spočívajícího v prognóze vedení řádného života na svobodě. Vycházely přitom ze skutečnosti, že stěžovatel byl již v minulosti vícekrát soudně trestán, uložené výchovné tresty se minuly účinkem, z vykonaných nepodmíněných trestů se nepoučil a již dvakrát poskytnutého dobrodiní podmíněného propuštění nevyužil. Obecné soudy též přihlédly k trestní minulosti stěžovatele, když zjistily, že tento má 8 záznamů v opisu rejstříku trestů, zejména za majetkovou trestnou činnost a trestný čin porušování domovní svobody. V minulosti byl dvakrát podmíněně propuštěn, a krátce poté se dopustil dalších trestných činů. Po zvážení všech skutečností obecné soudy obou stupňů se shodly na tom, že rozhodnutí o podmíněném propuštění nelze učinit převážně pouze na základě na slibu stěžovatele, který opakovaně ve zkušebních dobách selhal, před nástupem výkonu trestu užíval drogy a odpykává si též trest za trestný čin křivého obvinění. Právě tyto skutečnosti jeho sliby devalvují. Závěr obecných soudů, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele, má tedy reálný základ v konkrétních okolnostech daného případu, které byly v dostatečné míře zjištěny. Postup i rozhodnutí obecných soudů lze proto považovat za ústavně souladné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.