III. ÚS 1897/12
III.ÚS 1897/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Koptiše, zastoupeného Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 sp. zn. 69 Co 52/2012 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 68 EXE 270/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená usnesení, vydaná v jeho exekuční věci.

Shora uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy ve výši 206 Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 1 495 Kč dle "údajně vykonatelného" rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 15 C 3463/2002.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Z jeho odůvodnění se podává, že stěžovatel podal v roce 2008 proti rozsudku nalézacího soudu odvolání, jež bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2011 č. j. 15 C 3463/2002-11 odmítnuto jako opožděné (doručováno bylo na adresu stěžovatelova bydliště, uvedenou shora), a jelikož se stěžovatel neodvolal, nabylo právní moci dnem 29. 3. 2011. Poté podal stěžovatel v dané věci žalobu pro zmatečnost, která byla odmítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 9. 2011 č. j. 15 C 3463/2002-26 rovněž pro opožděnost; toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 9. 2011.

Podle odvolacího soudu v situaci, kdy nalézací řízení bylo pravomocně skončeno odmítnutím odvolání, a vykonávaný rozsudek nebyl zrušen ani v řízení o žalobě pro zmatečnost, nejsou již v odvolacím řízení ve věci nařízené exekuce dány podmínky pro další posuzování právní moci a vykonatelnosti titulu. Stěžovatel měl možnost proti závěru soudu o opožděnosti odvolání brojit odvoláním, v němž mohl namítat všechny skutečnosti, které namítl později v rámci odvolání proti nařízení exekuce; pakliže tak neučinil, nelze se jimi již v exekučním řízení zabývat.

Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel v tvrzeně nejednotném rozhodování Městského soudu v Praze při řešení skutkově totožných případů, které projednával Obvodní soud pro Prahu 7 v průběhu roku 2002 až 2003, v nichž vystupoval v procesní pozici žalovaného. Za rozporný s principy spravedlivého procesu má postup obecných soudů, v jehož důsledku byla na jeho majetek nařízena exekuce na základě nevykonatelného exekučního titulu, aniž by soud první instance nařídil jednání, v jehož průběhu by mu bylo umožněno se vyjádřit ke všem skutečnostem a prováděným důkazům, respektive aniž by měl možnost předložit návrhy k doplnění dokazování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti též připomíná skutkový kontext věci, odvíjející se od skutečnosti, že mu byl odcizen občanský průkaz, jenž byl posléze neznámou osobou zneužit k prokazování totožnosti při přepravě v rámci pražské městské hromadné dopravy, a namítá, že se o průběhu a výsledku těchto řízení nedozvěděl, neboť mu byl obvodním soudem nezákonným způsobem jako osobě neznámého pobytu ustanovován opatrovník z řad pracovníků tohoto soudu (stěžovatel odkazuje na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 629/04, II. ÚS 171/06, III. ÚS 2308/07, I. ÚS 1769/10), přestože jiný soud (Obvodní soud pro Prahu 4) v obdobných věcech jej "bez jakýchkoli problémů dohledal". Exekuční titul mu nikdy nebyl řádně doručen, stejně jako ustanovenému opatrovníkovi, a nebyl ani řádně vydán a vyhlášen. Stěžovatel proto považuje proti němu vydaná rozhodnutí za nepředvídatelná a v konečném důsledku porušující princip právní jistoty. Obvodní soud pro Prahu 7, jenž vydal předmětný exekuční titul, ostatně nebyl místně příslušný, jelikož v obvodu tohoto soudu nebydlel či se byť jen přechodně zdržoval. Rozhodnutí městského soudu potom stěžovatel vytýká, že se v odůvodnění řádně nevypořádal s jím vznesenými námitkami a argumenty, a nezabýval se skutečnostmi, které tvrdil.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává ve své podstatě pouze porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (respektive obdobného ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

K porušení dovolávaného základního práva může v daných souvislostech dojít tehdy, jestliže obecnými soudy zvolená interpretace podústavního práva založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) nebo pokud je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a tím představuje nepředvídatelnou aplikační libovůli.

K tvrzením stěžovatele, že mu exekuční titul nebyl doručen a nestal se vykonatelným, je vhodné připomenout, že se o jeho existenci dozvěděl při nahlížení do procesního spisu nejpozději v lednu roku 2008, neboť dne 23. 1. 2008 podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 15 C 3463/2002 odvolání, které soud prvního stupně pro opožděnost usnesením ze dne 28. 2. 2011 č. j. 15 C 3463/2002-11 odmítl (proti němuž se neodvolal), a využil i dalšího procesního prostředku - žaloby pro zmatečnost, která, protože byla podána až dne 24. 3. 2011 (více jak tři roky ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o existenci exekučního titulu), musela být pro opožděnost (usnesením ze dne 6. 9. 2011 č. j. 15 C 3463/2002-26) odmítnuta rovněž.

Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci převážně či výlučně podle jeho formálního vyjádření, ale především z hlediska naplnění možnosti stěžovatele uplatnit v řízení svá subjektivní práva. Té se stěžovateli dostalo; z výše uvedeného je zřejmé, že měl v lednu roku 2008 k dispozici opravné prostředky, kterými při jejich řádném uplatnění mohl dosáhnout přezkoumání vykonávaného exekučního titulu právě z jím (nyní) uváděných důvodů, a to před zahájením exekučního řízení. Skutečnost, že tak stěžovatel efektivně neučinil, nemůže být ústavněprávním důvodem pro další zkoumání a posuzování téhož.

Nesprávný procesní postup účastníka řízení nelze "napravovat" až v pozdějších řízeních, jmenovitě před Ústavním soudem, neboť Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecných soudů (viz výše), která by (nadto) měla sloužit k odstranění jeho pochybení či procesní neefektivity před obecnými soudy.

Ústavnímu soudu se přísluší omezit na konstatování, že v rozhodnutí ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ústavněprávně relevantní nedostatky neshledává, a na jeho odůvodnění lze odkázat. V jednotlivostech se stěžovateli připomíná, že při nařízení exekuce se jednání z povahy věci (a podle zákona) nenařizuje (včetně projednání jím podaného odvolání), že právě okolnost vadně ustanoveného opatrovníka byla důvodem efektivního opravného prostředku, a to buď pro odvolání proti nalézacímu meritornímu rozhodnutí anebo žaloby pro zmatečnost, a že ani vada řízení, spočívající v nedostatku místní příslušnosti soudu, není při nařízení exekuce jakkoli významná.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.