III. ÚS 1887/12
III.ÚS 1887/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti, kterou podali: a) A. Z. a b) G. C., oba zastoupeni JUDr. Libuší Krafft, advokátkou se sídlem U Studánky 26, 170 00 Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2012 č. j. 64 Co 19/2012-620, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. července 2010 č. j. 23 C 205/2005-522, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 a ustanovení § 22 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 6 a odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2012 (předané k poštovní přepravě dne 19. 5. 2012), napadají stěžovatelé obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podávají návrh, aby Ústavní soud zrušil i výše uvedená ustanovení § 5 odst. 5 a ustanovení § 22 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 6 a odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů").

Stěžovatelé uvedli, že zdědili spoluvlastnické podíly na nemovitosti, domu čp. X, v P., katastrálním území Karlín, včetně příslušných pozemků, vše zapsáno na LV č. XX u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "předmětná nemovitost"). Jeden ze spoluvlastníků předmětné nemovitosti J. S. se domáhal zrušení spoluvlastnictví a vypořádání jejich spoluvlastnických podílů. Stěžovatelé požadovali její reálné rozdělení. Jejich návrhu nemohlo být v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 205/2005 vyhověno na základě ustanovení § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, neboť v předmětné nemovitosti se nachází několik bytů, jejichž nájemci jsou fyzické osoby. Předmětná nemovitost byla rozhodnutím soudu přikázána do vlastnictví Ing. P. S. (v dřívějším řízení první žalovaný) s tím, že mu byla uložena povinnost vyplatit zbývajícím spoluvlastníkům ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně uvedené částky do 30ti dnů od právní moci rozsudku.

První žalovaný Ing. P. S. podal proti rozsudku soudu prvního stupně tzv. blanketní odvolání. Stěžovatelé rozsudek soudu prvního stupě odvoláním nenapadli; svým podáním ze dne 11. 5. 2011 se k odvolání prvního žalovaného vyjádřili a "požadovali zrušení napadeného rozsudku". Po zpětvzetí odvolání prvním žalovaným odvolací soud řízení zastavil, přičemž rozsudek soudu prvního stupně nabyl "zpětně" právní moci dne 7. 1. 2011.

Stěžovatelé tvrdí, že význam podané ústavní stížnosti podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], neboť projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k případné "změně pohledu na posouzení přiměřenosti při postupu soudů ve věcech rozhodování o zrušení spoluvlastnictví podle § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů".

V souvislosti s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně stěžovatelé uvádějí, že je soud zbavil vlastnického práva k předmětné nemovitosti, aniž zajistil, aby ve stejný okamžik za něj obdrželi patřičnou finanční náhradu, přiznanou jim rozhodnutím soudu. Protože stěžovatelé nerozumí českému jazyku, neznají české zákony a žijí z nízkých příjmů, měl je soud poučit o možnosti být v předmětném řízení zastoupeni advokátem ex offo tak, aby jejich práva a zájmy byly řádně chráněny, neboť k datu podání ústavní stížnosti jsou jejich spoluvlastnické podíly zastaveny ve prospěch třetích osob, aniž jim první žalovaný vyplatil soudem stanovenou finanční náhradu.

Návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o vlastnictví bytů stěžovatelé odůvodňují tím, že spoluvlastníci nemovitosti - domu s nájemními byty a nebytovými prostorami by si mohli podle velikosti svých spoluvlastnických podílů mezi sebe rozdělit tyto jednotky, aniž by muselo nutně docházet k vyplácení finančních náhrad.
II.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížností stěžovatelé napadají usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012 č. j. 64 Co 19/2012-620 (které nabylo právní moci dne 9. 3. 2012) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 23 C 205/2005 (který nabyl právní moci dne 7. 1. 2011).

Ústavní soud dotazem v kanceláři senátu 23 C Obvodního soudu pro Prahu 8 zjistil, že oba stěžovatelé byli v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8, vedeném pod sp. zn. 23 C 205/2005, zastoupeni advokátkou JUDr. Libuší Krafft (zastupující oba stěžovatele i v řízení před Městským soudem v Praze a v projednávané ústavní stížnosti) na základě plné moci ze dne 28. 7. 2010. Proto byl rozsudek označeným soudem doručen jejich právní zástupkyni. Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 nepodali. Skutečnost, že řádný opravný prostředek byl podán jiným účastníkem řízení a posléze byl vzat zpět, takže řízení před Městským soudem v Praze muselo být zastaveno, je pro posouzení včasnosti resp. přípustnosti předmětné ústavní stížnosti irelevantní za situace, v níž je nepochybné, že napadený rozsudek byl jejich právní zástupkyni doručen dne 29. 11. 2010.

Lhůta (60 dnů) k podání ústavní stížnosti stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se odvíjí od data doručení právnímu zástupci účastníka řízení, nikoliv od data, kdy toto rozhodnutí bylo následně doručeno samotnému účastníkovi řízení, jak by se z návrhu stěžovatelů mohlo dovozovat.

Stěžovatelé napadli předmětnou ústavní stížností rovněž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012 č. j. 64 Co 19/2012-620, jež bylo doručováno jejich právní zástupkyni, která ho převzala dne 9. 3. 2011. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto marně uplynula dnem 10. 5. 2012. Jestliže byla podána k poštovní přepravě až dne 19. 5. 2012, jde i v této části o ústavní stížnost opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nejsou v posuzovaném případě dány. Postup podle tohoto ustanovení nelze chápat jako prostředek k prominutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 422/97).

Jestliže v projednávané věci nastal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona o Ústavním soudu, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost neschopná věcného projednání, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivých ustanovení.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.