III. ÚS 1877/09
III.ÚS 1877/09 ze dne 13. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti G. T., zastoupeného JUDr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Denisovo nábřeží 6, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2007 č. j. 9 Cmo 74/2006-183, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2003 č. j. 28 Cm 10/97-73, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu faxem dne 16. 7. 2009 a doplněné v zákonné lhůtě jejím originálem, napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jeho názoru porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovné postavení účastníků řízení (ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny), jakož i článek 1 Listiny.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v roce 1992 vydražil konkrétní provozovnu za částku 820 000,-Kč, kterou částečně zaplatil z úvěru poskytnutého Českou spořitelnou a. s. Úvěr byl zajištěn zástavním právem na rodinném domě ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky. V roce 1996 podala Česká spořitelna a. s. (v dřívějším řízení v procesním postavení a dále jen "žalobce") návrh na vydání platebního rozkazu; ten stěžovatel napadl odporem. Návrhu, později rozšířenému o přistoupivší, nyní již zemřelou manželku stěžovatele jako zástavní dlužnici, bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni vyhověno. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Podle názoru stěžovatele byla obě napadená rozhodnutí překvapivá, neboť v řízení jim předcházejícím nebyly soudem provedeny stěžovatelem navržené důkazy, které měly směřovat k prokázání zániku jeho závazku z poskytnutého úvěru v souvislosti s tvrzeným "převodem provozovny stěžovatele do majetku žalobce narovnáním". Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem soudu, že k zániku jeho závazku nedošlo, neboť prý tento závěr nemá oporu ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně.

II.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 2. 2003 č. j. 28 Cm 10/97-73 o žalobě na zaplacení částky 599 615,70 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku úvěru rozhodl tak, že stěžovateli a jeho manželce H. T. (jako žalovaným) uložil povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž proti žalované je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení jen z výtěžku prodeje rodinného domu v SJM.

Soud prvního stupně k uplatněné procesní obraně stěžovatele uvedl, že je nepochybné, že nárok žalobce je důvodný, neboť mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva a mezi žalobcem na straně jedné a stěžovatelem a jeho manželkou na straně druhé zástavní smlouva na zajištění úvěru, který byl stěžovatelem vyčerpán, ale nebyl řádně splácen. Stěžovatel neprokázal, že mezi stranami sporu byla uzavřena dohoda o zániku závazku z úvěrového vztahu, ani nedoložil jiný možný způsob zániku závazku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2007 č. j. 9 Cmo 74/2006-183 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se stěžovatele jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

Na straně žalobce došlo v průběhu odvolacího řízení k procesnímu a právnímu nástupnictví.

Ve sporu rozhodoval rovněž Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 32 Cdo 2764/2007-226 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
III.

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky pro její projednání stanovené zákonemč. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".

Z petitu ústavní stížnosti, jakož i z jejího obsahu je zřejmé, že stěžovatel podanou ústavní stížností brojí toliko proti výše označeným rozsudkům obou obecných soudů, ačkoli proti rozsudku odvolacího soudu podal sám také dovolání, o němž bylo Nejvyšším soudem ČR dne 29. 4. 2009 rozhodnuto tak, že bylo odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V předmětné věci bylo dovolání podáno proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání byla opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud však konstatoval, že zvažovat přípustnost dovolání podle výše označeného ustanovení nelze, protože "stěžovatel mu nepředložil ve svém dovolání žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům mimo jiné uvedl, že v daném případě nelze namítat vady procesu získávání skutkových zjištění, resp. způsobu hodnocení důkazů či neprovedení důkazů dalších, jestliže námitky nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.

V důsledku tohoto chybného procesního postupu stěžovatele (jinak ze zákona zastoupeného advokátem), nebylo odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla při vázanosti dovolacím důvodem dovolacímu přezkumu otevřena právní otázka, na níž by tímto mimořádným opravným prostředkem napadený rozsudek odvolacího soudu spočíval.

Právě ta okolnost, že rozhodnutí dovolacího soudu zjevně není založeno na jeho "uvážení", je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska naplnění podmínek ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

I když tedy stěžovatel předmětné usnesení dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti nenapadá, zjevně s jeho doručením spojuje zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti proti oběma rozhodnutím obecných soudů, tj. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007 č. j. 9 Cmo 74/2006-183 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2003 č. j. 28 Cm 10/97-73, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Tento předpoklad stěžovatele o možnosti napadnout ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu oba rozsudky obecných soudů až po doručení usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení, je však mylný.

S ohledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že ve vztahu k oběma rozsudkům obou obecných soudů zákonnou 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, ale od doručení rozsudku odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť nepřípustné dovolání nepředstavuje řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek, od něhož by eventuálně bylo možno odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak ve vztahu k výše označeným rozhodnutím zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje. I když ve vztahu k tomuto rozhodnutí by bylo možné ústavní stížnost shledat přípustnou a včas podanou, bylo by nutné, i pokud by ústavní stížností bylo usnesení dovolacího soudu výslovně napadeno, ji shledat v této části jako zjevně neopodstatněnou, neboť postup dovolacího soudu při rozhodování o dovolání stěžovatele, při absenci jakýchkoli relevantních námitek stěžovatele, je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a platnou judikaturou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2009

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.