III. ÚS 1876/13
III.ÚS 1876/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, který vyústil ve vyrozumění ze dne 7. 6. 2013 č. j. 4 KZV 2/2004-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti

1. Ústavní stížností (vlastnoručně sepsanou a podanou k poštovní přepravě dne 14. 6. 2013 a později sepsanou advokátem) stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedené státní zastupitelství - nerozhodnutím o stížnosti proti státní zástupkyni JUDr. Libuši Pospíšilové ze dne 28. 4. 2013 a neprovedením stěžovatelem specifikovaných důkazů (svědeckou výpovědí Davida Hájka, nezajištěním pachatelova oblečení Jiřího Kulčáka, nevyžádáním úředních záznamů pod č. j. ÚOOZ-2225-16/č.k.-2011-200405 a KRPC-5594-3/č. j. 2012-020070) - porušilo stěžovatelova ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud citovanému státnímu zastupitelství zakázal pokračování porušování uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod a přikázal rozhodnout o stížnosti ze dne 28. 4. 2013 proti státní zástupkyni JUDr. Libuši Pospíšilové a provést příslušné důkazy.

2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel adresoval vrchní státní zástupkyni Vrchního státního zastupitelství v Praze podání ze dne 28. 4. 2013 o následujícím textu: "Tímto se na Vás obracím s prosbou o poskitnutí informace, zdali jste odemne obdržela asi před měsícem dopis ve kterém jsem Vás žádal o pomoc vmé trestní věci. Jedná se odsouzení Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka Tábor. Jde o to, že Krajská státní zástupkině nechce prověřit mnou navrhované důkazy a to ani na základě úředních záznamů od Police ČR z Č. Budějovic a "ÚOOZ" Praha - Zbraslav a další návrhy. Proto bych Vás touto cestou chtěl požádat o pomoc v této věci.". Toto podání bylo v záhlaví citovanému státnímu zastupitelství postoupeno, které ve vyrozumění ze dne 7. 6. 2013 (stěžovateli adresovanému) - zkráceně řečeno - uvedlo, že z podnětu stěžovatele bylo státním zastupitelstvím přezkoumáno řízení v jeho trestní věci, že se příslušnými návrhy důkazů již soudy zabývaly, včetně v řízení o stěžovatelových návrzích na obnovu řízení, a že proto z podnětu stěžovatelova podání nebudou činěna žádná další opatření, neboť k takovému postupu není zákonných důvodů. Toto vyrozumění bylo podepsáno státní zástupkyní JUDr. Libuší Pospíšilovou.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že stížnost byla vyřízena samotnou státní zástupkyní, proti které směřovala stížnost, a proto mu byla odňata možnost domáhat se ochrany svého práva u nestranného státního zastupitelství. O stížnosti měla podle stěžovatele rozhodnout vedoucí státní zástupkyně. Stěžovatel namítá zamítavý postoj státního zastupitelství k provedení nových důkazů majících prokázat nevinu stěžovatele. V konečném důsledku pak státní zastupitelství neprověřením navrhovaných důkazů zapříčinilo odepření práva stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu obnovy řízení.

4. Státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo v podstatě totéž, co ve vyrozumění ze dne 7. 6. 2013 č. j. 4 KZV 2/2004-395. Stěžovatel práva repliky k tomuto vyjádření nevyužil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V nyní posuzované věci však k takovému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti píše, že v jeho věci dochází ke značným "průtahům", že tzv. jiný zásah státního zastupitelství spočívá v "nečinnosti". Zároveň pro označení svého podání ze dne 28. 4. 2013 používá konstantně pojem "stížnost" a v této souvislosti namítá v ústavní stížnosti, že nebyla vyřízena vedoucí státní zástupkyní. Tím má stěžovatel zřejmě na mysli, že podání ze dne 28. 4. 2013 bylo stížností podle § 16b zákona č. 283/1993 Sb., konkrétně stížností na průtahy, přičemž odstavec 2 tohoto paragrafu stanoví, že k jejímu vyřízení je příslušný vedoucí státní zástupce, který je nadřízen státnímu zástupci, proti němuž stížnost směřuje.

8. Podání se však posuzuje hlavně podle svého obsahu (viz i výslovně § 16a odst. 1 věta první zákona o státním zastupitelství). Ústavní soud je názoru, že stěžovatelovo podání ze dne 28. 4. 2013 lze podle obsahu a kontextu (především s ohledem na předtím skončená četná řízení o jeho návrzích na obnovu řízení, viz text níže) spíše hodnotit jako nikoli stížnost na průtahy, tedy na nezabývání se požadavky stěžovatele (návrhy na zajištění, provedení důkazů) ze strany státní zástupkyně vůbec. Více přiléhavou interpretací podání stěžovatele je, že jde "toliko" o jeho nesouhlas s názorem státní zástupkyně, podle které neexistují věcné důvody pro vyhovění jeho požadavkům. Jinými slovy, průtahem není nečinnost orgánu, která je jen důsledkem předtím přijatého právního názoru státního orgánu, že požadovaným úkonům vyhovět nelze. Průtahem tedy není jakákoli nečinnost státního orgánu. Orgán, poskytující ochranu před průtahy, nijak nehodnotí "meritum" té které věci, nýbrž se omezuje na zjištění, zda není porušována přiměřená doba na vyřízení té které věci, na učinění toho kterého úkonu. Logika stěžovatelových požadavků (a i ústavní stížnosti) však je podstatně jiná. Aby teoreticky mohla být uložena povinnost státní zástupkyni zajistit a provést příslušné důkazy, musel by orgán, poskytující ochranu před průtahy, nejdříve zkoumat, zda k zajištění a provedení důkazů byly vůbec dány věcné podmínky; to by však byla již úvaha v rovině "merita" věci (zda tyto důkazy by mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu apod.), čímž by se orgán poskytující ochranu před průtahy dostával mimo smysl řízení o stížnosti na průtahy a šlo by o zásah do výkonu působnosti státního zastupitelství. Koneckonců ani podání stěžovatele ze dne 28. 4. 2013 neobsahovalo označení či formulace "stížnost", takže nelze ani tvrdit, že by označení podání bylo v rozporu s jeho obsahem.

9. Proto se stěžovatel podáním ze dne 28. 4. 2013 - a i touto ústavní stížností - spíše domáhal zajištění a provedení jím jmenovaných důkazů státním zastupitelstvím a nikoli vlastního posouzení státního zastupitelství, zda tyto důkazy mají být zajištěny a provedeny, které totiž již předtím bylo učiněno. Toho si je vědom stěžovatel v těch částech ústavní stížnosti, v nichž hovoří např. o "zamítavém postoji státního zastupitelství v jeho věci" apod.

10. Nelze proto vyčítat státnímu zastupitelství, že jeho podání ze dne 28. 4. 2013 nevyhodnotilo jako stížnost (na průtahy) podle § 16b zákona o státním zastupitelství a nepostupovalo tak podle jeho § 16b odst. 2 (státní zástupkyně ve vyrozumění hovoří toliko o prostém "podání", které je právně regulováno zejména ustanovením § 16a zákona o státním zastupitelství).

11. Ať již bylo stěžovatelovo podání právně kvalifikovatelné jakkoli (zda stížnost podle § 16b nebo běžné podání podle § 16a či jako podnět k výkonu dohledu podle § 12c až 12e zákona o státním zastupitelství) a ať již podle podústavního zákona o státním zastupitelství byla k jeho vyřízení povolána výlučně sama vedoucí státní zástupkyně či nikoli, nemohl Ústavní soud - posuzující totiž vždy toliko ústavnost a porušení základních práv a svobod ve smyslu materiálním, a contrario formálním - nevidět následující obsahovou rovinu (stěžovatelova podání ze dne 28. 4. 2013 i ústavní stížnosti). Domáhá se v nich totiž v podstatě provedení důkazů, jejich provedení se však již domáhal v řízení před obecnými soudy v rámci svých návrhů na obnovu řízení, přičemž tyto návrhy byly pravomocně zamítnuty vždy soudy dvou instancí (srov. především řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 Nt 163/2008, Nt 165/2011, Nt 163/2012). Obecné soudy tam racionálně vysvětlily, proč nejsou dány důvody pro vyhovění stěžovatelovým důkazním požadavkům a ostatně stěžovatel tato rozhodnutí (s výjimkou ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1750/07) ani ústavní stížností nenapadl. Obdobné přitom bylo stěžovateli sděleno v záhlaví uvedeném vyrozumění a stěžovatel proti tomu v ústavní stížnosti ani nic konkrétního nenamítá. Je tudíž zřejmé, že pokud se stěžovatel nyní domáhá po státní zástupkyni, aby v podstatě tytéž důkazy provedla, tak její nevyhovění protiústavní stav objektivně zakládat nemůže. Koneckonců, i kdyby tyto návrhy důkazů stěžovatel v předchozích řízeních o návrzích na obnovu řízení nevznesl, nic by mu nebránilo vznést je v dalším návrhu na povolení obnovy řízení.

12. Na základě uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.