III. ÚS 1864/13
III.ÚS 1864/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kováče, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013 č. j. 11 Co 376/2012-55 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. května 2012 č. j. 25 C 56/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 13. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jím podaná žaloba na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Vydáním napadených rozhodnutí měly obecné soudy dle stěžovatele porušit jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené činností veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a naříkaných rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky ve výši 42 901 Kč jako náhrady škody, která stěžovateli vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávného úředního postupu se měl dopustit Obvodní soud pro Prahu 8 tím, že ve smyslu ustanovení § 112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nespojil věci vedené pod sp. zn. 42 EXE 1880/2010, 42 EXE 3137/2010, 42 EXE 2290/2010 a 42 EXE 6135/2010 ke společnému řízení. Stěžovatel ve svých žalobních tvrzeních uvedl, že dne 6. června 2011 podal návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 na spojení všech věcí, které byly vedeny proti stěžovateli jako povinnému pro nezaplacení pokut v souvislosti s městskou hromadnou dopravou v Praze a týkaly se stejných účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 21. července 2011 č. j. 42 EXE 6836/2010-23 rozhodl o spojení pěti exekučních věcí vedených pod sp. zn. 42 EXE 6836/2010, 42 EXE 7016/2010, 42 EXE 7287/2010, 42 EXE 8198/2010 a 42 EXE 8236/2010 ke společnému řízení. O spojení čtyř shora uvedených věcí však rozhodnuto nebylo. Obvodní soud uvedl, že exekuční řízení, jejichž nespojení žalobce namítal, již byla ke dni podání návrhu na spojení skončena a provedena. Spojení věcí ihned po uplatnění návrhů na nařízení exekuce u soudu není navíc dle obvodního soudu vzhledem ke značnému množství případů v možnostech rozhodujícího soudu. Postup Obvodního soudu pro Prahu 8 tedy nelze podle nalézacího soudu hodnotit jako nesprávný, neboť k vypořádání náhrady nákladů slouží samo exekuční řízení, v němž však žalobce neuplatnil opravné prostředky. Proti zamítavému rozsudku brojil stěžovatel odvoláním podaným k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a jeho rozsudek potvrdil. Uvedl, že je pouze na úvaze soudu, zda spojí věci k samostatnému projednání a že pouhá skutečnost nespojení věcí nezakládá nesprávnost úředního postupu. Stěžovatelem tvrzenou povinnost spojovat věci ke společnému řízení z úřední povinnosti označil městský soud za "útok na soudcovskou nezávislost" a uvedl, že úkolem soudu v civilním procesu není podřizovat procesní postup zájmu, aby povinného vyšel proces "co nejlevněji".

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že za vymožení čtyř pohledávek v celkové výši 3 232 Kč bylo na nákladech řízení zaplaceno 62 038 Kč, tedy více než devatenáctinásobek vymáhané částky. Nespojení čtyř výše uvedených exekučních řízení představovalo ve světle judikatury Ústavního soudu nesprávný úřední postup, neboť soudy by měly dokonce z úřední povinnosti spojovat věci tak, aby nedocházelo ke zbytečným zásahům do majetkových práv účastníků řízení. V době informačních technologií prostupujících celou justicí pak nelze v žádném případě přijmout názor obvodního soudu, že úřední spojování souvisejících věcí není v možnostech obecných soudů. Tím, že obecné soudy odmítly stěžovateli přiznat náhradu škody, která mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla, porušily čl. 36 odst. 3 Listiny. Nadto bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť městský soud založil svou argumentaci na názoru zcela odlišném od ustálených závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu, v níž byla zdůrazněna nutnost naplnění zásady minimalizace zásahů do základních práv a svobod povinného plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy tak neposkytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele a dopustily se tak porušení čl. 4 Ústavy. Z těchto důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že se obecné soudy odchýlily od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), a na něj navazující judikatury, v níž Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 112 občanského soudního řádu "je podle názoru Ústavního soudu třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí." 7. Městskému soudu je možno přisvědčit, že tento právní závěr byl vyjádřen v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 toliko formou obiter dicta, následně byl nicméně do řady nálezů začleněn jako jejich ratio decidendi (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. června 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10, ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 a ze dne 19. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11). Zároveň je však třeba vzít v potaz, že uvedené nálezy byly vydány v řízení o ústavních stížnostech, které směřovaly proti příkazům k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora, resp. proti usnesením soudů prvního stupně, které nevyhověly námitkám podaným proti těmto příkazům. Naopak v případech, kdy stěžovatelé ústavními stížnostmi brojí pouze proti nespojení věcí dle § 112 občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatoval, že se jedná o otázku toliko procesní povahy, která sama o sobě není způsobilá zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. června 2013 sp. zn. III. ÚS 2137/12), jehož se výše uvedená judikatura Ústavního soudu týkala. Jinými slovy, skutečnost, že řízení nebyla spojena v intencích výše citovaných nálezů, zakládá sice věcnou nesprávnost, není však sama o sobě způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele. Takový zásah může případně nastat až prostřednictvím rozhodnutí exekutora o nákladech řízení. Tato rozhodnutí však v nyní projednávaném případě nebyla napadena, neboť stěžovatel se zásahům do vlastnického práva bránil až žalobou dle zákona č. 82/1998 Sb. Z judikatury Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. března 2012 sp. zn. I. ÚS 359/12, ze dne 26. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3009/11, ze dne 18. října 2012 sp. zn. III. ÚS 1759/12 nebo ze dne 4. června 2013 sp. zn. III. ÚS 2137/12), jejíž závěry lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ, plyne, že zásah do vlastnického práva, tedy i hmotná újma stěžovatele, nastává nikoliv v důsledku pouhého nespojení věcí, nýbrž až v důsledku rozhodnutí o nákladech řízení. Nelze tak přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že mu hmotná újma vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu nespojením věcí. V daném případě totiž chybí příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu a vznikem hmotné újmy. Ta totiž mohla vzniknout, jak je naznačeno výše, až jako důsledek příkazu k úhradě nákladů exekuce. Teprve takové rozhodnutí o nákladech řízení by mohlo být posouzeno jako zásah do vlastnického práva, proti němuž se lze bránit obvyklými opravnými prostředky a za splnění procesních podmínek i eventuální cestou ústavní stížnosti. V tomto směru je tedy třeba považovat za správný závěr obvodního soudu (srov. s. 7 napadeného rozhodnutí), dle nějž "zde není dán ani vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobce, když žalobce mohl požádat o snížení nákladů exekučního řízení právě v rámci opravných prostředků v exekučním řízení, kdy o této skutečnosti mohlo být rozhodnuto a mohlo dojít, pokud by byly shledány zákonné důvody, ke snížení těchto nákladů." Soudy tak ve stěžovatelově případě řádně shledaly nenaplnění obecně přijímaných kumulativních podmínek vzniku odpovědnosti za škodu (konkrétně nedostatek příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody).

8. Proto třeba uzavřít, že ve stěžovatelově případě nedošlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, zaručujícího náhradu za škodu způsobenou činností veřejné moci (blíže sub 7). Ústavní soud se proto již dále nemusel podrobněji zabývat otázkou toho, zda obecné soudy ve stěžovatelově věci porušily úřední povinnost spojit související, proti stěžovateli vedená řízení, neboť to nemůže již nic změnit na výše uvedeném závěru nenaplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za způsobenou škodu, nehledě na další konkrétní okolnosti případu z hlediska způsobu uplatnění návrhu na spojení věcí § 112 o. s. ř. (stěžovatel návrh nekonkretizoval, soud mu vyhověl tam, kde ještě nebylo rozhodnuto atd.). Zde možno odkázat na obsah soudních rozhodnutí (viz s. 5 a násl. rozsudku nalézacího soudu, s. 2-6), který je stěžovateli znám.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.