III. ÚS 1847/12
III.ÚS 1847/12 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. P., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 3 Tdo 1566/2011-18, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010 č. j. 39 To 44/2010-516, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 6. 2010 č. j. 1 T 94/2008-472, spojené s žádostí o odklad výkonu trestu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S poukazem na § 322 odst. 1 tr. řádu podal též žádost o odklad výkonu trestu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") a odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Dále byla stěžovateli podle § 59 odst. 2 tr. zákona uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil a možností uhradit poškozenému N. L. vzniklou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit témuž poškozenému náhradu škody ve výši 1 109 041 Kč.

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil celý výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu stěžovatele nově odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu soud zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy z provedeného dokazování vyplynuly "co do pravděpodobnosti rovnocenné skutkové verze", měl být obžaloby zproštěn. Za neprokázanou považuje existenci částky 39 000 EUR, kterou měl poškozený přivést do České republiky, a její přítomnost v zavazadlovém prostoru odcizeného vozidla zpochybňuje námitkami, že on ani nikdo ze svědků o těchto penězích nevěděl až do chvíle, kdy byla zjištěna předmětná krádež, přičemž podle výpovědi svědka A. Ř. si poškozený vždy ukládal větší obnosy peněz do trezoru. Stěžovatel označuje poškozeného za nedůvěryhodnou osobu, neboť byl v Makedonii i v České republice odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a na Krétě provozuje ilegálně výherní automaty. Polemizuje rovněž se zjištěním soudů, že se měl dopustit žalobního skutku "se dvěma osobami", a to argumentem, že jde o tvrzení osoby, která nemohla být pro svoji duševní poruchu před soudem vyslechnuta, navíc vytržené z kontextu její výpovědi. Závěrem stěžovatel odůvodňuje žádost o odklad výkonu trestu svým nepříznivým zdravotním stavem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost (směřující proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů), resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

K vlastnímu názoru stěžovatele, jejž v ústavní stížnosti předestírá, na inkriminovaný skutek, se patří připomenout argumentaci uplatněnou obecnými soudy, které existenci odcizené částky vzaly za prokázanou na podkladě potvrzení o výběru hotovosti ze dne 14. 2. 2007 a 15. 2. 2007 a výpovědí svědka A. Ř. Dále zjistily, že poškozený v posledních 32 letech nebyl odsouzen pro trestný čin, a poukaz na údajný rozsudek vydaný v Makedonii zůstal v rovině stěžovatelova nedoloženého tvrzení. Soudy se detailně zabývaly časovým a prostorovým vymezením pohybu stěžovatele a též odtud dovodily, že jím uváděná skutková verze je neudržitelná. Výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu nenaplňují ani stěžovatelovy výtky stran účasti dalších osob.

Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. (Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.) Se zřetelem k nosným důvodům rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011, nicméně Ústavní soud ke kvalifikaci ústavní stížnosti coby návrhu zjevně neopodstatněnému toliko v části směřující proti usnesení dovolacího soudu a ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím opožděnému [§ 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřistoupil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů specifikovaným v záhlaví - jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Ve vztahu k návrhu stěžovatele "o odklad výkonu trestu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu" pak platí, že podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).

Zde je pak rozhodné, že tento stěžovatelův petitorní návrh k věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy být připodobněn nemůže, a to zcela zjevně; řečené vyplývá již ze samotného stěžovatelova poukazu na § 322 odst. 1 tr. řádu.

Je tedy namístě závěr, že v této části je podání stěžovatele návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.