III. ÚS 1847/09
III.ÚS 1847/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 4 Ads 37/2009-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 4 Ads 37/2009-44. Dle stěžovatelky bylo porušeno její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a rovněž právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka získala v České republice dne 13. 5. 1998 trvalý pobyt a současně požádala o starobní důchod (arménskou stranou byl stěžovatelce naposledy vyplacen starobní důchod dne 1. 12. 1997). Její žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že Česká republika neměla s Arménskou republikou dohodu o sociálním zabezpečení a stěžovatelka nesplnila podmínku potřebné doby pojištění dle českých předpisů. Stěžovatelka následně v České republice pracovala. Dne 26. 7. 2006 znovu požádala o starobní důchod. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") přiznala rozhodnutím ze dne 5. 5. 2008 stěžovatelce starobní důchod od 26. 7. 2003 dle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (sdělení MZV č. 116/1960 Sb., dále jen "Dohoda"), a to ve výši 2 970,- Kč měsíčně (od ledna 2008 zvýšený na 3 731,- Kč měsíčně). Dle ČSSZ vznikl stěžovatelce nárok na starobní důchod přesídlením na území České republiky, což bylo dne 19. 7. 2000. Nárok na doplatek důchodu za dobu před 26. 7. 2003 stěžovatelce zanikl, neboť stěžovatelka podala žádost až dne 26. 7. 2006 (§ 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.).

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ČSSZ žalobu, kde nesouhlasila s tím, že jí byl přiznán starobní důchod až od 26. 7. 2003. Uvedla, že do 28. 4. 2004 byla Dohoda v platnosti a nárok na starobní důchod tak stěžovatelka měla již dne 13. 5. 1998. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2008 č. j. 33 Cad 107/2008-18 žalobu zamítl. Poukázal na čl. 2, čl. 3, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 Dohody a bod II Protokolu k Dohodě. Ztotožnil se se závěry ČSSZ, že stěžovatelka splnila všechny podmínky Dohody (až) dne19. 7. 2000, žádost o starobní důchod však podala až 26. 7. 2006, tedy jí mohl být přiznán starobní důchod až od 26. 7. 2003, když dle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nárok na výplatu důchodu před tímto datem zanikl (lhůta tří let). Krajský soud současně konstatoval, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti v roce 1998 nepodala stěžovatelka žalobu.

Stěžovatelka podala kasační stížnost. Namítla, že jí vznikl nárok na starobní důchod již dne 1. 1. 1993 (poznámka: v dubnu 1993 stěžovatelka přijela do ČR) a o tento požádala již v roce 1998; krajský soud měl přezkoumat především postup správního orgánu v době rozhodování o žádosti v roce 1998. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2009 č. j. 4 Ads 37/2009-44 kasační stížnost zamítl. Konstatoval, že do 28. 4. 2004 se na Dohodu a Protokol k Dohodě hledí ve vztahu k Arménské republice jako na platné. Uvedl, že ačkoliv ve svém rozhodnutí č. j. 6 Ads 40/200-48 zaujal stanovisko, že rozhodující pro přiznání důchodu je posouzení aplikovatelnosti Dohody v době podání žádosti o důchod (v případě stěžovatelky tedy 26. 7. 2006), ČSSZ postupovala ve věci stěžovatelky korektně, neboť za rozhodující pro aplikovatelnost Dohody považovala splnění podmínek pro vznik nároku na důchod v době platnosti Dohody (tj. do 28. 4. 2004) bez ohledu na datum podání žádosti. Konstatoval, že datum 19. 7. 2000, které ČSSZ i krajský soud považovaly za datum přesídlení stěžovatelky do ČR, stěžovatelka nezpochybnila. Nejvyšší správní soud také uvedl, že nelze nic vytěžit z toho, že stěžovatelka podala první svou žádost o starobní důchod již v roce 1998, neboť tehdejší situace neumožňovala aplikovat Dohodu ve vztahu k Arménii (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 12. 1998, dle kterého byl mezi Českou republikou a Arménií bezesmluvní vztah). Žádost o důchod dne 26. 7. 2006 je přitom třeba posoudit jako novou žádost. Dle Nejvyššího správního soudu nelze hovořit ani o tom, že by byl stěžovatelce odepřen starobní důchod neprávem ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., navíc lhůtu tří let dle tohoto ustanovení je nutno počítat od uplatnění nároku na změnu dávky (č. j. 1 Ads 10/2003-86).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ČSSZ v roce 1998 její žádost zamítla proto, že vycházela z tehdejšího názoru Nejvyššího soudu o tom, že vztah mezi Českou republikou a Arménií v oblasti sociálního zabezpečení je bezesmluvní, přičemž stěžovatelka nesplnila podmínky pro přiznání starobního důchodu dle českých předpisů. Následně však byl tento právní názor změněn, avšak o této změně nebyla stěžovatelka ze strany ČSSZ informována, ač ČSSZ muselo být zřejmé, že o starobní důchod usiluje; informaci jí ČSSZ poskytla až v roce 2006 poté, kdy stěžovatelka podala opětovnou žádost o starobní důchod. Stěžovatelka uvedla, že dle změněného právního názoru byla Dohoda do 28. 4. 2004 ve vztahu k Arménii považována za platnou, a protože stěžovatelka získala trvalý pobyt již 13. 5. 1998, byly v jejím případě dány podmínky pro aplikaci Dohody. Stěžovatelka uvedla, že nárok jí vznikl přesídlením do České republiky, přičemž k přesídlení nedošlo 19. 7. 2000, nýbrž již dnem 13. 5. 1998, kdy zde získala trvalý pobyt. Stěžovatelka považuje za absurdní závěr, že by zde získala trvalý pobyt, aniž by sem předtím přesídlila. Poukázala na to, že velvyslanectví Arménie uvedlo datum 19. 7. 2000 jen jako datum registrace stěžovatelky s tím, že informace o datu jejího přesídlení nemá, když to není v odpovědnosti velvyslanectví. Stěžovatelka namítá, že závěr Nejvyššího správního soudu, že datum přesídlení dne 19. 7. 2000 nezpochybňovala, nemá oporu ve spisu (nesouhlasila s celým rozhodnutím ČSSZ i krajského soudu). Dle stěžovatelky dále ČSSZ a správní soudy nerozlišily nárok na dávku a na její výplatu. Zatímco nárok na důchod vzniká dnem splnění všech podmínek, které stanoví předpisy pro vznik takového nároku, nárok na jeho výplatu pak vzniká splněním podmínek stanovených pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti. Dle stěžovatelky nepostupovala ČSSZ správně ani pokud jde o vyměření starobního důchodu. Měl být použit čl. 5 odst. 2 Dohody, neboť stěžovatelka žádala přiznání důchodu od vzniku nároku, přičemž před vznikem nároku na poskytnutí důchodu v České republice na jejím území nepracovala. ČSSZ se však průměrným měsíčním výdělkem stěžovatelky vůbec nezabývala; tento nesprávný postup pak Nejvyšší správní soud nenapravil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelčinu věc projednaly dvě instance správního soudnictví, přičemž se dostatečně zabývaly jejími námitkami vznesenými v žalobě a kasační stížnosti. Soudy věnovaly pozornost aplikaci Dohody i zákona č. 155/1995 Sb. [včetně § 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Námitky stěžovatelky o aplikovatelnosti Dohody nejsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí předmětné, když Dohoda byla u stěžovatelky evidentně aplikována; soudy se přitom dostatečně vyjádřily také k řízení z roku 1998 a charakteru žádosti v roce 2006. Projednávaná věc se tak odlišuje od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 420/09, neboť v tomto případě správní orgány a správní soudy neaplikovaly Dohodu vůbec, ač tak učinit měly. Proti výkladu a aplikaci § 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. stěžovatelka nevznáší žádné námitky protiústavnosti. Pokud jde o námitku, že měl být aplikován jiný článek Dohody pro výpočet výše důchodu (tj. čl. 5 odst. 2 namísto čl. 5 odst. 1), z rozhodnutí správních soudů se nepodává, že by tuto námitku stěžovatelka uplatnila v předchozích řízeních. Tuto námitku stěžovatelka vznáší až v ústavní stížnosti, pro kterou však platí zásada subsidiarity (nejen formální, ale i námitkové), když Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti až tam, kde nápravu nezjednaly jiné příslušné orgány veřejné moci (tyto tedy musí dostat možnost se s námitkou vypořádat, což se v dané věci nestalo).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.