III. ÚS 1846/13
III.ÚS 1846/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obce Hovorčovice, se sídlem Revoluční 33, 250 64 Měšice - Hovorčovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 392/2013-917 ze dne 8. 4. 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 245/2012-881 ze dne 23. 8. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 3 C 589/2003-826 ze dne 4. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951 zamítnuto odvolání dědiců JUDr. Jaroslava Preisse proti výměru Krajského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1950, čímž bylo s definitivní platností rozhodnuto o naplnění podmínek konfiskace majetku JUDr. Preisse podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dne 27. 1. 1993 uplatnili vedlejší účastník a právní předchůdce dalšího vedlejšího účastníka nárok na vydání zkonfiskovaného majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha-východ rozhodlo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky nárokovaných nemovitostí. Stěžovatelka se poté žalobou podle hlavy páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) domáhala nahrazení výrokové části tohoto rozhodnutí a určení, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Okresní soud Praha-východ žalobu zamítl, jelikož shledal, že podmínky vydání majetku byly naplněny. Prvostupňové rozhodnutí posléze potvrdil Krajský soud v Praze, jenž jako další důvod zamítnutí žaloby uvedl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především uvádí, že vedlejší účastníci nesplňují podmínky pro restituci dotčených nemovitostí, neboť se jejich právní předchůdce JUDr. Preiss v období tzv. zvýšeného ohrožení republiky a v období Protektorátu Čechy a Morava "občansky ani jinak neosvědčil".

Stěžovatelka dále argumentuje, že na předmětný majetek nelze uplatnit zákon č. 229/1991 Sb., jelikož nepřešel na stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo zpětně k datu jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945. Jak stěžovatelka uvádí, ohledně zkonfiskovaného majetku probíhalo v obci Hovorčovice již v roce 1945 přídělové řízení, jednotlivé pozemky byly rozparcelovány a přiděleny do vlastnictví různých subjektů, mezi něž patří právě i stěžovatelka, která za pozemky zaplatila přídělovou cenu. Přídělové řízení skončilo v roce 1946, tedy dávno před počátkem rozhodného období zákona č. 229/1991 Sb. Podle stěžovatelky došlo nejen k faktickému odnětí majetku, nýbrž o legální přechod vlastnického práva, který byl potvrzen intabulací konfiskace majetku.

Další okruh stěžovatelčiných námitek se týká podjatosti soudkyň krajského soudu. Stěžovatelka vznesla během jednání v rámci odvolacího řízení námitku podjatosti soudkyň senátu 28 Co, kterou spatřovala v tom, že uvedený senát (byť v jiném složení) už o podobné věci rozhodoval. Odvolací soud postupem podle § 15b odst. 2 o. s. ř. posoudil vznesenou námitku jako nedůvodnou. Stěžovatelka je toho názoru, že námitku podjatosti má právo uplatnit kdykoli za řízení (pakliže tak učiní ihned poté, co se o důvodech podjatosti dozví) a soud ji musí předložit instančně nadřízenému soudu k posouzení. Pochybení stěžovatelka spatřuje také v postupu Nejvyššího soudu, který se námitkou podjatosti vůbec nezabýval, přestože byla uplatněna i v dovolání. Stěžovatelka se proto domnívá, že ve věci rozhodoval senát, o jehož nepodjatosti existují důvodné pochybnosti.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum jejich činnosti mu proto v rovině jednoduchého práva zásadně nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.

Pokud jde o aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., stěžovatelka uplatňuje dvě rozdílné námitky. Podle první námitky nelze citovaný zákon použít, jelikož předmětný majetek nepřešel na stát v rozhodném období. Druhá námitka spočívá v tom, že se původní majitel zkonfiskovaného majetku občansky neosvědčil. I kdyby tedy přechod majetku spadal do období vymezeného zákonem č. 229/1991 Sb., k tomuto přechodu nedošlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ani z jiných důvodů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb.

Ústavní soud se výše uvedenými námitkami již opakovaně zabýval, a to dokonce i ve vztahu k majetku JUDr. Jaroslava Preisse. V usnesení sp. zn. II. ÚS 175/01 ze dne 23. 4. 2002 Ústavní soud uznal ústavně konformním názor obecných soudů, podle nichž byl dekret č. 12/1945 Sb. vůči JUDr. Preissovi zneužit ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. K tomuto zneužití došlo rozhodnutími správních orgánů v rozhodném období. Ačkoli byl tedy majetek zkonfiskován zpětně k datu účinnosti předmětných dekretů, aplikace zákona č. 229/1991 Sb. tím není vyloučena. Tyto závěry byly učiněny v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, který např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 uvedl, že právním důvodem konfiskace je příslušný dekret, obecné soudy jsou však přesto povinny zkoumat, zda tento dekret nebyl v rozhodném období zneužit. Podobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995. Vzhledem k citované judikatuře je proto bezpředmětný argument, že k přechodu vlastnictví došlo zpětně ke dni účinnosti dekretu.

Bezpředmětnými jsou pak i další argumenty, kterými se stěžovatelka snaží prokázat, že majetek JUDr. Preisse přešel na stát před datem 25. 2. 1948. Je pravda, že Ministerstvo zemědělství dne 24. 5. 1946 rozhodlo, že JUDr. Preiss je zrádcem a nepřítelem Československé republiky ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. Okresní národní výbory v reakci na toto rozhodnutí vydaly vyhlášky, jimiž konstatovaly jeho zákonné důsledky v podobě konfiskace majetku. Na základě těchto rozhodnutí a vyhlášek poté v obci Hovorčovice probíhalo přídělové řízení. Podstatné nicméně je, že citované rozhodnutí ministerstva bylo zrušeno nálezem Nejvyššího správního soudu č. j. 633/46-4 ze dne 6. 1. 1948. V rozhodnutí Nejvyšší správního soudu č. j. 462/46-14 ze dne 6. 1. 1948 bylo dále konstatováno, že uvedené vyhlášky okresních národních výborů nebyly způsobilé vyvolat samostatné právní účinky a zrušením rozhodnutí ministerstva pozbyly jakéhokoli významu. Konečným rozhodnutím o tom, že majetek byl zkonfiskován dekretem č. 12/1945 Sb., je tudíž až rozhodnutí Ministerstva zemědělství sp. zn. 282.793/51-X-IX/3 ze dne 23. 8. 1951, kterým bylo zamítnuto odvolání proti výměru Krajského národního výboru v Praze sp. zn. 532-9-/1950 ze dne 21. 12. 1950. Pouze na základě těchto rozhodnutí mohlo zpětně dojít ke konfiskaci majetku JUDr. Preisse, respektive bez těchto rozhodnutí by ke konfiskaci konkrétního majetku nedošlo. Obě tato rozhodnutí přitom spadají do rozhodného období dle zákona č. 229/1991 Sb.

Obecné soudy dále na základě dokazování zjistily, že i ke vkladu vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem do pozemkových knih došlo v době rozhodné. Stěžovatelka s tímto tvrzením nesouhlasí, přičemž argumentuje, že zápis vlastnického práva byl proveden již dříve řádnou intabulací podle zvláštního právního předpisu, který upravoval intabulaci konfiskovaných nemovitostí. Ústavní soud však považuje tyto argumenty za nadbytečné. Ani za účinnosti obecného zákoníku občanského totiž intabulace nemohla zhojit vady nabývacího titulu. Intabulační princip sám o sobě nezaručoval, že se zápis v pozemkové knize bude shodovat s právním stavem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 702/2002, ze dne 16. 6. 2003). Účinky konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ostatně nastupovaly ex lege, pročež správní výměry ani případné zapsání konfiskace do pozemkových knih konstitutivní účinky mít nemohly. Koneckonců i stěžovatelkou zdůrazňovaný § 5 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, v odstavci pátém výslovně uvádí, že nesprávné vyznačení konfiskace není na újmu osobám oprávněným podle knihovních zápisů.

Lze tedy v této části uzavřít, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že právní akty konfiskace byly dovršeny až v rozhodném období dle zákona č. 229/1991 Sb., pročež se dále správě zabývaly otázkou, zda vydaná rozhodnutí uplatněním dekretu č. 12/1945 Sb. nenaplnila předpoklady aplikace § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Jak už bylo řečeno, obecné soudy již v dřívějších rozhodnutích konstatovaly, že dekret č. 12/1945 Sb. byl vůči JUDr. Preissovi zneužit ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 175/01 neshledal tento názor v rozporu s ústavním pořádkem. Přesto soudy i tentokráte přistoupily k podrobnému dokazování a došly ke shodnému závěru. Stěžovatelce byl přitom dáván opakovaně prostor a čas k předkládání dalších důkazů, a to nejen v řízení před soudem nalézacím, nýbrž také před soudem odvolacím. Stěžovatelčina procesní práva tedy byla v tomto směru náležitě chráněna. Porušením ústavně zaručených práv nemůže být pouhá skutečnost, že soudy spornou otázku posoudily odlišně od názoru jednoho z účastníků řízení. Závěry soudů zároveň nejsou excesivní či nepodložené, naopak mají v obstaraných důkazech dostatečnou oporu a Ústavní soud se s nimi ztotožňuje.

Ústavní soud konečně nepovažuje za důvodné ani námitky týkající se posouzení podjatosti soudkyň odvolacího soudu. V ústavní stížnosti je poukazováno na tři odlišná pochybení, kterých se měly obecné soudy dopustit. Chybovat měl předně odvolací soud, pakliže vznesenou námitku podjatosti nepředložil nadřízenému soudu. Pochybit měl také dovolací soud, jelikož se námitkou podjatosti uplatněnou v dovolání vůbec nezabýval. Výsledkem těchto dílčích pochybení pak mělo být, že ve věci rozhodoval podjatý senát.

Z hlediska Ústavního soudu není samo o sobě významné, zda bylo v řízení postupováno v souladu s podústavním právem. Podstatné je, zda případný nesoulad mohl porušit stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Ústavní soud proto nezkoumal, zda v řízení před odvolacím soudem byly naplněny podmínky pro aplikaci § 15b odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud není povinen předložit námitku podjatosti nadřízenému soudu, pokud byla námitka vznesena před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Chybná aplikace citovaného ustanovení by totiž sama o sobě k porušení základních práv stěžovatelky nevedla. Stěžovatelka navíc naplnění podmínek aplikace § 15b odst. 2 o. s. ř. nepopírá a podstatou její argumentace je, že námitka podjatosti by vždy měla být předložena nadřízenému soudu. Stěžovatelka tím ve skutečnosti zpochybňuje ústavní konformitu tohoto ustanovení, ačkoli jeho zrušení nežádá. Ústavní soud k tomu uvádí, že dané ustanovení slouží k zajištění procesní ekonomie, přičemž práva účastníků jím nejsou dotčena. Není pravda, že by tím byla účastníkům odebírána možnost vznést námitku podjatosti. Tato námitka může být vznesena, a pokud ji daný soud neposoudí jako nedůvodnou, bude předložena nadřízenému soudu. Přezkum námitky podjatosti jiným soudem však není vyloučen ani v případě, že ji sám soud, jehož podjatost je namítána, jako nedůvodnou posoudí. Právní řád totiž dotčenému účastníkovi poskytuje další prostředky, jak se proti případné podjatosti soudce bránit. Krom řádného opravného prostředku připadá do úvahy také dovolání (ovšem pouze v případě, že se jedná o dovolání přípustné, viz níže) a hlavně žaloba pro zmatečnost. V rámci těchto mimořádných opravných prostředků může být podjatost soudu posouzena bez ohledu na to, zda a jakým způsobem bylo o podjatosti rozhodnuto postupem podle § 15b o. s. ř. Procesní záruky práva na nestranného soudce tak zůstávají nedotčeny.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že se dovolací soud k námitce podjatosti vůbec nevyjádřil. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. se k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř. (mezi něž patří také rozhodování podjatým soudcem) přihlédne, pouze pokud je dovolání přípustné. V projednávané věci však bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto. Stěžovatelce ovšem nic nebránilo, aby s ohledem na § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podala žalobu pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti nicméně nevyplývá, že by tak učinila.

Nelze dále pominout, že stěžovatelčina námitka podjatosti byla zjevně nedůvodná. Ačkoli je v ústavní stížnosti tvrzen opak, jádrem námitky byla pouze skutečnost, že daný senát již v podobné věci rozhodoval. Jak ale odvolací soud správně podotkl, taková námitka není důvodem k vyloučení soudce (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Stejný přístup ostatně zastává i Ústavní soud ve věcech námitek podjatosti vznesených vůči jednotlivým soudcům Ústavního soudu či jejich senátům (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 715/13 ze dne 15. 7. 2013).

Lze tedy shrnout následující. Stěžovatelka žádala vyloučení soudkyň z projednávání věci na základě zákonem výslovně nezpůsobilého důvodu. Senát, jehož podjatost byla namítána, s odkazem na § 14 odst. 4 a § 15b odst. 2 o. s. ř. označil námitku za nedůvodnou. Stěžovatelka měla i nadále možnost chránit svá práva podáním žaloby pro zmatečnost, čehož nevyužila. Ve věci tedy zjevně nerozhodoval podjatý soudce, přičemž stěžovatelka měla k dispozici procesní prostředky k prokázání opaku. Za takové situace Ústavní soud nepochybuje, že stěžovatelčina ústavně zaručená práva porušena nebyla.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že samotná námitka podjatosti senátu odvolacího soudu by Ústavním soudem musela být odmítnuta pro nepřípustnost. Tím, že stěžovatelka nepodala žalobu pro zmatečnost, nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud pak ani neshledává, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Jan Musil předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.