III. ÚS 1837/17
III.ÚS 1837/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Jemelíka, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 9 As 85/2017-64 a ze dne 18. května 2017 č. j. 9 As 85/2017-72, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 17 odst. 1 a 5, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dne 29. 5. 2016 stěžovatel podal k vedlejšímu účastníku žádost o poskytnutí informací týkajících se jím podaného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch třetí osoby (formuloval tři otázky týkající se vyřízení daného podnětu). Vedlejší účastník odpověděl přípisem ze dne 8. 6. 2016. Stěžovatel nepovažoval žádost za řádně vyřízenou (podle něj byla zodpovězena pouze jedna z otázek), proto podal dne 13. 6. 2016 k vedlejšímu účastníku stížnost na postup při vyřizování žádosti dle § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o informacích"). Písemná reakce na stížnost byla doručena stěžovateli dne 13. 7. 2016.

3. Stěžovatel nepovažoval danou reakci za řádnou, proto podal žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, kterou se domáhal uložení vedlejšímu účastníku povinnosti rozhodnout v soudem stanovené lhůtě o jeho stížnosti ze dne 13. 6. 2016. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu zamítl. Konstatoval, že stěžovatel řádně vyčerpal dostupný prostředek (stížnost) na ochranu proti nečinnosti. Žalobu však shledal nedůvodnou, neboť stěžovateli bylo podle městského soudu doručeno dne 13. 7. 2016 rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho stížnosti. Městský soud současně uvedl, že ochrana proti nečinnosti ve správním soudnictví se musí týkat rozhodnutí, jež má být vydáno ve věci samé, resp. upravuje hmotněprávní postavení účastníka (poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011 č. j. 2 Ans 9/2010-56).

4. Stěžovatel podal kasační stížnost a po výzvě k zaplacení soudního poplatku požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 4. 2017 č. j. 9 As 85/2017-64 žádost zamítl a vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud uvedl, že dobrodiní spočívající v osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřizná, neboť řízení zahájené stěžovatelem nesměřuje k ochraně jeho práv, nemá vztah k jeho právní nebo životní sféře; podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ani následná žádost o poskytnutí informací ohledně daného podnětu se netýkají majetku, životních podmínek, ani jiných práv stěžovatele, neboť podstatou je spíše jeho zájem o veřejné záležitosti týkající se trestního řízení a fungování veřejných institucí (poukázal na své rozsudky ze dne 24. 3. 2010 č. j. 8 As 22/2010-91 a ze dne 26. 10. 2011 č. j. 7 As 101/2011-66). Podle Nejvyššího správního soudu má stěžovatel sice právo vést spory i tohoto charakteru, avšak nikoliv na náklady státu. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že se stěžovatel žalobou na ochranu proti nečinnosti nedomáhal vydání rozhodnutí o jeho žádosti o poskytnutí informací, nýbrž brojil ve věci stížnosti, rozhodnutí o níž neřeší podstatu věci. Nejvyšší správní soud uzavřel, že je také zřejmé, že vedlejší účastník stěžovateli doručil dne 13. 7. 2016 elektronickou zprávu označenou "návrh rozhodnutí pana ministra o stížnosti" s dokumentem označeným jako "rozhodnutí", přičemž na základě námitek stěžovatele je sporné pouze to, zda dané "rozhodnutí" trpělo natolik závažnými vadami, že je za rozhodnutí ministra spravedlnosti nebylo možno považovat.

5. Stěžovatel ve lhůtě stanovené soudní poplatek nezaplatil, proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 5. 2017 č. j. 9 As 85/2017-72 řízení o kasační stížnosti zastavil.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu dne 13. 7. 2016 bylo k jeho stížnosti doručeno rozhodnutí ministra spravedlnosti, které však neobsahovalo datum a podpis, a dokument byl v elektronické poště označen jak "návrh na rozhodnutí ministra". Stěžovatel proto podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, neboť považoval daný akt za nicotný, neměl jistotu, že jde skutečně o rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho stížnosti, a nikoliv pouze o názor některé úřední osoby vedlejšího účastníka. Vyhovění žalobě by podle něj přineslo zkvalitnění práce oddělení vedlejšího účastníka.

7. Stěžovatel namítl, že právo na informace není omezeno toliko na informace týkající se úzce právní či životní sféry osoby. Žaloba byla projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti týkající se trestního řízení a fungování veřejných institucí; stěžovatel se domáhal "přinucení úřadu, aby při jednání s ním se přísně držel ustanovení zákona - a to už je věc jeho životní sféry".

8. Dle stěžovatele mu mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků z důvodu podání žaloby "ve veřejném zájmu" a rovněž z důvodu jeho "nedostatečných" majetkových poměrů. Nejvyšší správní soud se však jeho poměry nezabýval, přestože "jsou jedním ze zákonných důvodů pro požadování prominutí poplatků". Stěžovatel též uvedl, že "vyvíjení aktivit ve prospěch bližního lze chápat jako jednání v rámci vlastní životní sféry aktivisty".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

12. Ústředním bodem ústavní stížnosti je námitka odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť stěžovatel nebyl osvobozen od soudních poplatků, a po následném nezaplacení poplatku bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno.

13. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší správní soud svůj výrok (závěr) o nepřiznání osvobození od soudních poplatků podrobně a srozumitelně odůvodnil, přičemž poukázal i na další svoji judikaturu, která rovněž k věci přiléhavě pojednává o výkladu ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve světle ústavních limitů. Podle Ústavního soudu nedošlo k tomu, že by nyní ve věci stěžovatele Nejvyšší správní soud interpretoval a aplikoval ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Postup při domáhání se soudní ochrany upravují procesní řády; ve správním soudnictví je stěžejním přepisem soudní řád správní. Institut osvobození od soudních poplatků, jenž je zakotven v § 36 odst. 3 s. ř. s., má odstraňovat tvrdost poplatkové povinnosti, která by v individuálních případech mohla znamenat nerovnost v přístupu k soudní ochraně, resp. nemožnost osoby domáhat se ochrany práv, která jí náleží. Dané ustanovení upravuje možnost uvážení správního soudu o tom, zda takové osvobození přizná či nikoliv. Nepříznivé sociální poměry osoby, o nichž toto ustanovení pojednává, neznamenají "automaticky" úspěšnost žádosti o osvobození. V dané věci Nejvyšší správní soud zjevně pečlivě hodnotil všechny podstatné okolnosti případu, zejména předmět sporu (zda a nakolik může být vůbec zasaženo v daném sporu do hmotných práv stěžovatele), i vlastní postup správních orgánů (jejich úkony), v rámci něhož stěžovatel tvrdil nečinnost. Usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 85/2017-64 nelze podle Ústavního soudu označit za projev svévole, naopak usnesení je řádně odůvodněno a úvahy v něm prezentované jsou racionální. Proti důvodům rozhodnutí ostatně stěžovatel nevznáší v ústavní stížnosti žádné relevantní výhrady, toliko opětovně vyjadřuje nejistotu nad tím, zda jemu zaslané "rozhodnutí" ministra spravedlnosti je skutečně řádným správním rozhodnutím (samotný obsah rozhodnutí nezpochybňuje), uvádí blíže nekonkretizované tvrzení, že otázky či záležitosti týkající se jeho "bližního" spadají do "životní sféry" stěžovatele, a konečně zmiňuje i "veřejný zájem" na podání jeho žaloby (specifický případ žalobní legitimace k ochraně "veřejného zájmu" je přitom upraven v § 66 s. ř. s.). Z ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatel tvrdil skutečnou újmu na svých právech odepřením přístupu ke kasačnímu soudu; stěžovatel spíše prezentuje svůj zájem na tom, aby správní orgány konaly ve věci jeho stížnosti podané podle § 16a zákona o informacích jinak, než činily, což by stěžovatel považoval za kultivaci správních orgánů.

14. Proti usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti pak stěžovatel nic konkrétního nenamítá; je zřejmé, že podstatou napadení obou usnesení Nejvyššího správního soudu je právě a jen otázka neosvobození od soudních poplatků. Nad rámec však Ústavní soud konstatuje, že usnesení č. j. 9 As 85/2017-72 bylo vydáno zjevně dle příslušných zákonných ustanovení, a to v situaci, kdy soudní poplatek skutečně nebyl ani k (opakované) výzvě Nejvyššího správního soudu zaplacen (to stěžovatel nepopírá).

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.