III. ÚS 1837/12
III.ÚS 1837/12 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Trojdílná 13/440, směřující proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 10. 2011 č. j. 14 T 205/2011-204, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 5. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí obecného soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces a rovnost účastníků před soudem, tedy práva garantovaná články 1, 4 a 96 Ústavy České republiky, článkem 36 odst. 1 a 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 205/2011 proti obviněnému J. K., nebyla respektována jeho práva, jichž požívá podle trestního řádu jako poškozený. K tomu mělo konkrétně dojít tím, že v této věci nebylo nařízeno hlavní líčení a nebylo mu sděleno, že soud hodlá rozhodnout trestním příkazem, což mu znemožnilo předložit soudu včas vyčíslení výše škody, která mu byla způsobena trestným činem. Trestní příkaz, který byl ve věci vydán, neobsahuje žádný výrok o náhradě jemu způsobené škody, ačkoliv tento nárok uplatnil již v přípravném řízení; trestní příkaz mu ani nebyl doručen, takže se o jeho existenci dozvěděl jen náhodou poté, co jeho advokát JUDr. Rudolf Blažek nahlédl do spisu. Tím, že ve věci nebyl vydán rozsudek, nemohl jako poškozený ani uplatnit řádný opravný prostředek.

Stěžovatel vyslovuje též názor, že zákonná úprava práv poškozeného, obsažená v ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu, je nesprávná, protože jednoznačně neupravuje specifika postavení poškozeného ve věcech, v nichž je rozhodováno trestním příkazem. Petit ústavní stížnosti však neobsahuje návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 10. 2011 č. j. 14 T 205/2011-204 byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Skutek trestného činu spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný dne 16. 4. 2011 kolem 03:45 hodin řídil osobní automobil značky VW Golf na silnici mezi obcemi Statenice a Horoměřice, nevěnoval pozornost řízení, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace a při průjezdu pravotočivé zatáčky dostal s vozidlem smyk, přejel vlevo do protisměru a dále mimo komunikaci, načež se s vozidlem převrátil na střechu. Při nehodě utrpěl jeho spolujezdec Pavel S. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") četná zranění, zejména tříštivé zlomeniny několika krčních obratlů, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů. Drobná poranění utrpěla i další spolujezdkyně Petra K (jedná se o pseudonym).

Za tento přečin byl obviněnému J. K. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Obviněnému byla uložena povinnost uhradit škodu Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví Praha ve výši 10.354,- Kč. Trestní příkaz neobsahuje žádný výrok o náhradě škody poškozenému Pavlu S.

Proti trestnímu příkazu nebyl podán žádnou z oprávněných osob odpor, takže nabyl právní moci.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž podrobně vysvětlil, jaký je účel ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy, a sice že jde o nástroj ochrany individuálních základních práv a svobod, který je subsidiárního charakteru. S ohledem na zásadu sebeomezení připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu jen tam, kde již stěžovatel nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva.

Práva poškozeného, garantovaná ustanovením § 43 odst. 1 tr. řádu, tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné.

Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je třeba chápat jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni a aby trestní řízení působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04, dostupné, stejně jako všechny další judikáty Ústavního soudu zde citované, v internetové databázi NALUS).

Ve svých rozhodnutích Ústavní soud dále konstatoval, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96). V ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin nelze dovodit. Má-li poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejde o základní práva zaručená ústavním pořádkem.

Pokud jde o právo osoby, jež o sobě tvrdí, že jí postavení poškozeného náleží a sleduje tak náhradu majetkové škody, je pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti trestnímu rozsudku, klíčové, že se takové osobě k ochraně jejích majetkových práv vždy nabízí ještě postup pořadem práva občanského (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci.

Postup obecného soudu v posuzovaném trestním řízení byl v souladu s trestněprocesní úpravou, zakotvenou v trestním řádu. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu vyplývá, že z návrhu poškozeného, aby obžalovanému byla uložena povinnosti nahradit v penězích škodu, musí být mj. patrno, v jaké výši se nárok uplatňuje.

Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že v přípravném řízení (před policejním orgánem) nárok uplatnil, že však nebyl s to (vzhledem k probíhajícímu léčení) přesně vyčíslit výši škody. Za této situace nelze pokládat za pochybení soudu, jestliže nevyčkával na časově nepředvídatelné definitivní vyčíslení škody, a přikročil k vydání trestního příkazu. Ostatně stěžovateli byla doručena podaná obžaloba, mohl využít (eventuálně za pomoci zmocněnce) práva nahlížet do spisu a mohl předložit soudu alespoň předběžné vyčíslení škody (lze poukázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura).

Lze souhlasit se stěžovatelovým názorem, že česká trestněprocesní úprava institutu trestního příkazu poněkud omezuje práva poškozeného ve srovnání s "klasickou" úpravou hlavního líčení, ukončeného rozsudkem; toto omezení se projevuje mj. i v nemožnosti poškozeného napadnout trestní příkaz řádným opravným prostředkem - odporem. Tato specifická právní úprava je zdůvodnitelná snahou zákonodárce zjednodušit a zrychlit průběh trestního řízení u typově méně závažných činů (u nichž přichází v úvahu uložit mírnější tresty podle § 314e odst. 2 tr. řádu). Zvážení kriminálně politických důvodů, vedoucích k takové právní úpravě, je plně v rukou zákonodárce a Ústavní soud neshledává žádné relevantní důvody pro zpochybnění ústavněprávní konformity takové právní úpravy. Ostatně ani stěžovatel formální návrh ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu neuplatnil.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí obecného soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

K soudní ochraně individuálních majetkových práv stěžovatele, jak již bylo shora zmíněno, je stěžovateli i nadále otevřena cesta občanskoprávního řízení.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.