III. ÚS 1825/12
III.ÚS 1825/12 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, 586 01 Jihlava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. března 2011 č. j. 10 T 20/2010-174 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 24. srpna 2011 sp. zn. 42 To 153/2011, za účasti 1) Okresního soudu v Jihlavě a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

K porušení jeho základního práva mělo dojít tím, že v trestním řízení, vedeném proti němu u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 20/2010, nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. K tomu mělo konkrétně dojít tím, že mu orgány činné v trestním řízení doručovaly písemnosti jinak než zákonem stanoveným postupem, tj. že mu nedoručovaly do datové schránky, resp. že mu nedoručovaly vůbec.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl (stručně řečeno) dopustit tak, že jako spolupracovník společnosti Life Dream s. r. o. převzal od Dagmar Sobekové částku 73 000,- Kč s tím, že peníze předá Vlastimilu Rychlému a Martinu Munduchovi, resp. je použije na úhradu jejich poplatku společnosti Life Dream s. r. o.; toto záměrně s cílem se obohatit neučinil a finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu. Za tento trestný čin byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců a peněžitý trest 30 000,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obžalovaný odvolání, o němž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 42 To 153/2011, jímž toto odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. února 2012 č. j. 3 Tdo 132/2012-22 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

III.

Porušení svého ústavně garantovaného práva na obhajobu spatřuje stěžovatel zejména v těchto skutečnostech: * usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli osobně předáno policejním orgánem, ačkoliv stěžovatel měl v té době již zřízenu elektronickou datovou schránku; stěžovatel z ust. § 62 odst. 1 tr. řádu dovozuje, že "je-li možné adresátu doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, nesmí orgány činné v trestním řízení nařídit doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo samy doručit"; * totéž prý platí o doručení obžaloby, jejíž písemnou kopii sice stěžovatel osobně převzal dne 15. 2. 2010, která mu však nebyla doručena do datové schránky; písemnou "prostou kopii" obžaloby prý stěžovatel převzal, avšak ihned ji prý předal svému obhájci, takže s kopií obžaloby se prý neseznámil; se zněním obžaloby se prý seznámil až při jejím přednesu státním zástupcem při hlavním líčení; stěžovatel zmiňuje, že kopie obžaloby byla doručena také jeho obhájci, avšak domnívá se, že s takto obhájcem převzatou obžalobou se prý stěžovatel "nebyl ani povinen seznámit. To, že byl stěžovatel z vlastní iniciativy nahlédnout do soudního spisu a požádal o prostou kopii obžaloby a jiných listin, nezbavovalo soud povinnosti doručit mu řádně do vlastních rukou opis obžaloby tak, jak to přepokládá trestní řád."
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

V posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil žádná pochybení orgánů činných v trestním řízení, mající ústavněprávní relevanci.

Především je namístě zdůraznit, že stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, byly jím uplatněny již v průběhu trestního řízení a orgány činné v trestním řízení se jimi zabývaly. S velmi zevrubnými argumenty, jimiž obecné soudy zdůvodnily, proč vzneseným námitkám nelze přisvědčit, Ústavní soud plně souhlasí a pro stručnost na ně odkazuje.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně deklaruje, že základním referenčním kritériem pro posuzování ústavnosti postupu obecných soudů, je hledisko spravedlivosti, což mj. znamená, že výsledkem soudního řízení má být objektivně správné poznání skutkového stavu věci, relevantního pro vynesení rozhodnutí. Tohoto poznání musí být dosaženo zákonným postupem a všechny procesní strany musí mít zajištěnu možnost se na jeho nalézání podílet, vyjadřovat k němu svá stanoviska a předkládat důkazní návrhy. Obviněnému musí být vždy zaručeno uplatňování jeho obhajoby. Všechny tyto podmínky byly v posuzované trestní věci dodrženy.

Obviněnému byla poskytnuta možnost seznámit se se zněním usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby v písemné formě, stejnou možnost měl i jeho obhájce. Z ústavněprávního hlediska zajištění práva na obhajobu je nerozhodné, zda tyto relevantní dokumenty byly obviněnému poskytnuty v podobě listinné nebo elektronické - obě tyto formy jsou z ústavněprávního hlediska (poskytnutí práva na obhajobu) rovnocenné, protože obě zajišťují stejně hodnotný informační zdroj, žádná z nich svého adresáta nediskriminuje.

Pokud zákonodárce stanoví pořadí způsobů, jakými mají být písemnosti doručovány, a preferuje přitom způsob doručování do datových schránek, činí tak z takových důvodů (např. hospodárnost, rychlost řízení), jež v daných souvislostech nemají žádnou ústavněprávní relevanci.

Ke stěžovatelově tvrzení, že s písemným textem obžaloby se neseznámil, protože jej hned předal svému obhájci, lze toliko připomenout klasickou právní zásahu vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva"), která v modifikované formě platí i pro trestní řízení.

Konečně chce Ústavní soud připomenout svůj setrvalý právní názor, totiž že nikoliv každé porušení podústavních právních předpisů (jakkoli lze toto porušení obecně hodnotit jako nežádoucí) znamená také porušení ústavnosti. Lze poukázat např. na názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2973/09 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupně v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz): "... v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka... Naopak, kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení."

Tyto závěry lze plně vztáhnout i na posuzovaný případ. Sotva lze očekávat, že by doručení zmíněných dokumentů do stěžovatelovy datové schránky představovalo efektivní nástroj k dosažení jím chtěného stavu, tj. vedlo by ke zproštění obžaloby.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnými protiústavními deficity. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.