III. ÚS 1823/17
III.ÚS 1823/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, sídlem Štěpánská 49, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 sp. zn. 3 Tdo 287/2017, rozsudku Vrchního soudu ze dne 5. října 2016 sp. zn. 8 To 86/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 7 T 20/2016-557, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho blíže nespecifikovaných ústavně zaručených základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími dvěma obviněnými napadli po předchozí slovní rozepři svého známého a údery pěstí, kopáním a dalšími druhy útoků mu způsobili taková zranění, v jejichž důsledku poškozený na místě zemřel. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě vyhodnocení výpovědi všech tří útočníků, kteří se usvědčují navzájem (každý však popíral svůj díl viny). Z jejich rozporuplných a nevěrohodných výpovědí dle krajského soudu vyplývá, že se na útoku podíleli všichni. To potvrdily i listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu, znalecké zkoumání ohledně zranění poškozeného, atd.).

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě částečně zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 16 let. Se závěrem o vině všech obžalovaných se vrchní soud plně ztotožnil.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť jeho dovolací námitky směřovaly pouze k hodnocení důkazů, což nespadá pod žádný dovolací důvod. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že v závěrech soudů nižších stupňů neshledal tzv. extrémní rozpor.

II. Argumentace stěžovatele

5. Zásah do svých ústavních práv spatřuje stěžovatel zejména v nedostatečném odůvodnění rozsudku krajského soudu. Pro závěr o stěžovatelově vině byla rozhodující výpověď spoluobžalovaného. Zároveň však krajský soud sám uvedl, že tomuto obžalovanému jeho výpověď neuvěřil pro celkovou nevěrohodnost a rozporuplnost. Rozpor mezi touto nevěrohodností na straně jedné a usvědčením stěžovatele na straně druhé pak podle stěžovatele dostatečně neodůvodnil. Nedostatečně se měl krajský soud rovněž vypořádat s výpovědí stěžovatele, neboť z rozhodnutí není zřejmé, proč jí soud neuvěřil. Důkazní situace je pak v dané věci velmi slabá a nepřehledná, když se obžalovaní obviňují navzájem. Dále stěžovatel opakuje své vlastní hodnocení důkazů. Ty ve svém souhrnu neumožňují učinit závěr o tom, kdo z obžalovaných vraždil. Krajský soud tak dle stěžovatele vykročil z mezí daných mu zásadou volného hodnocení důkazů. Samotnému hodnocení důkazů věnuje soud pouhé dva odstavce. Sám krajský soud přitom konstatuje nepravděpodobnost průběhu děje, dle nějž by se dva obžalovaní měli vrátit na místo činu, pokud by se domnívali, že je poškozený po smrti. Význam této věty není stěžovateli zřejmý. Tato pochybení nenapravily ani vrchní soud ani dovolací soud.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti výslovně nenavrhoval zrušení zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, avšak z celkového odůvodnění jeho ústavní stížnosti vyplývá, že uvedená tvrzení o protiústavnosti se týkají i tohoto posledního rozhodnutí ve věci, takže bylo namístě považovat jeho ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy), zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)], přičemž však stěžovatel takovou argumentaci nevznáší.

11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné námitky v tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.

12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, anebo hodnocení větší či menší míry pravděpodobnosti jednotlivých verzí skutkového děje s ohledem na konkrétní důkazy nepatří k úkolům Ústavního soudu. Jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.

13. Soudy se v dané věci věnovaly především posouzení výpovědí jednotlivých obžalovaných a dalších nepřímých důkazů. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že by toto odůvodnění bylo nedostatečné či povrchní. Krajský soud obsáhle v odůvodnění poukazuje na rozpory mezi klíčovými výpověďmi, a tím ukazuje na jejich nevěrohodnost (srov. str. 8 až 11 napadeného rozsudku). Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že krajský soud věnoval těmto rozporům náležitý prostor. Vzhledem k nim a dalším důkazům (např. krevním stopám) dospěl pak soud k logickému závěru, že na smrti poškozeného se podíleli všichni obžalovaní, což podrobněji rozvedl i vrchní soud (srov. str. 3 napadeného rozsudku vrchního soudu). Takto popsané úvahy obou soudů vylučují jakýkoliv jiný skutkový průběh děje, a nejsou proto v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Úvahy soudů tedy neobsahují žádný extrémní rozpor a není tak dán prostor pro zásah Ústavního soudu.

14. Za srozumitelný považuje Ústavní soud i závěr o stěžovatelově zavinění ve formě nepřímého úmyslu, potvrzeného stěžovatelovým návratem na místo činu. Tímto vyjádřením krajský soud poměrně logicky vysvětluje stěžovatelovo "pouhé" srozumění s usmrcením poškozeného (tedy naplnění znaků nepřímého úmyslu) a naopak, v duchu zásady in dubio pro reo, vyvrací možnost zavinění ve formě přímého úmyslu (tedy útok vedený s primárním cílem usmrtit poškozeného).

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.