III. ÚS 1822/11
III.ÚS 1822/11 ze dne 23. 8. 2012

N 141/66 SbNU 167
Osobní slyšení obviněného při rozhodování o ponechání ve vazbě

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. III. ÚS 1822/11 ve věci ústavní stížnosti H. N. L. proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2011 č. j. 6 T 1/2011-4565 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011 č. j. 4 To 178/2011-4702, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo dne 18. 5. 2010 zahájeno policejním orgánem trestní stíhání stěžovatele pro zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pro zvláště závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 tr. zákoníku spáchané ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Okresní soud v Teplicích usnesením č. j. 30 Nt 22/2010-63 ze dne 18. 5. 2010 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu za současného nepřijetí písemného slibu stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dne 27. 1. 2011 byla u Okresního soudu v Teplicích podána na stěžovatele pro výše uvedené trestné činy obžaloba.

V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2. 2011 č. j. 6 T 1/2011-4565 bylo rozhodnuto, že se podle § 71 odst. 5 tr. řádu, ve znění platném do 31. 12. 2011, stěžovatel ponechává ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím obhájce stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2011 č. j. 4 To 178/2011-4702 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud tímtéž usnesením dále rozhodl, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib obviněného.

Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že okresní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, aniž by stěžovatele předtím vyslechl. Stěžovatel má za to, že měl být ve vztahu k dalšímu trvání vazby obecným soudem vyslechnut, neboť na požadavku osobního slyšení vazebně stíhaného soudem v případech prodloužení vazby je třeba trvat i tehdy, pokud se obviněný sám slyšení aktivně nedomáhá. Jedině za těchto okolností může mít rozhodování o vazbě před soudem kontradiktorní rysy, které ústavní právo požaduje. Stěžovatel přitom poukázal na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), sp. zn. I. ÚS 586/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 164/38 SbNU 313) a zejména sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 227/55 SbNU 135) - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku uvedeného pochybení (nedostatku slyšení soudem prvního stupně) pozbyla u něj vazba zákonného podkladu a její další trvání se stalo nezákonným a v rozporu ústavním pořádkem České republiky.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Obecné soudy ve svých vyjádřeních pouze konstatovaly, že ústavní stížnost nepovažují za důvodnou. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala skutkovou či právní argumentaci a pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.

Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal všechna podání a rozhodnutí ve věci vazby stěžovatele, opis usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloby a protokolů o hlavním líčení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 1/2011. Dále si Ústavní soud vyžádal spis téhož soudu vedený pod sp. zn. 30 Nt 22/2010.

III.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená vazební rozhodnutí obecných soudů i řízení, které jim předcházelo, a s přihlédnutím ke všem okolnostem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a do jejich pravomoci je z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší korigovat nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které mají význam jen z hlediska tzv. jednoduchého práva a porušení ústavněprávních zásad nezakládají.

Ústavní soud se otázkou osobního slyšení vazebně stíhaných osob zabýval mnohokrát a odkazuje proto na podrobnou rekapitulaci své judikatury např. v nálezech sp. zn. III. ÚS 2198/09 a sp. zn. I. ÚS 1104/10, jež jsou citovány níže.

V projednávané věci se střetají dva velmi vyhraněné právní názory. Stěžovatel konstatuje povinnost soudu osobně slyšet obviněného až na ojedinělé výjimky vždy před vydáním kteréhokoli rozhodnutí, jež má za následek další setrvání obviněného ve vazbě. Oproti tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud uvádí, že "s výjimkou rozhodování o vzetí obviněného do vazby a rozhodování soudu o stížnostech proti usnesení státního zástupce o vazbě nemá soud povinnost obžalovaného při každém dalším rozhodování o jeho vazbě vyslýchat. Výslech provede pouze tehdy, jestliže o něj obžalovaný požádá nebo soud sám pokládá takový výslech za nezbytný". Takto kategorickou argumentaci považuje Ústavní soud za zavádějící, neboť dostatečně nereflektuje novější judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a navazující rozhodnutí Ústavního soudu. Jde zejména o rozsudek ve věci Husák proti České republice (rozsudek ze dne 4. 12. 2008 č. 19970/04), v němž ESLP odmítl pohlížet na typ vazebního rozhodnutí jako hlavní kritérium, pokud jde o povinnost soudu obviněného osobně slyšet (blíže k argumentaci ESLP viz Kmec. J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 541 až 543). V návaznosti na to Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103) konstatoval, že napříště je ve vazebních věcech třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposled osobně slyšen.

Ústavní soud si je zároveň vědom skutečnosti, že citovaná judikatura ESLP a Ústavního soudu (včetně nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09, na nějž odkazuje stěžovatel) se vždy týkala případů, kdy obviněný sám aktivně inicioval soudní přezkum zákonnosti dalšího trvání vazby buď podáním žádosti o propuštění na svobodu, nebo stížností proti usnesení státního zástupce, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě. V těchto případech šlo především o porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který vazebně stíhané osobě výslovně zaručuje "právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Oproti tomu v projednávané věci bylo napadené rozhodnutí okresního soudu vydáno v rámci přezkumu důvodnosti vazby soudem po podání obžaloby ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení (ve znění platném do 31. 12. 2011) měl soud povinnost nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, rozhodnout, zda se vazebně stíhaný obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda se propouští na svobodu (srov. obdobné ustanovení § 72 odst. 3 tr. řádu ve znění zákona č. 459/2011 Sb.). Jde tedy o periodický přezkum trvání důvodů vazby, který navazuje na postup v přípravném řízení, uložený dříve státnímu zástupci (§ 71 odst. 3, 4 tr. řádu ve znění platném do 31. 12. 2011) a od 1. 1. 2012 soudci rozhodujícímu na návrh státního zástupce dle § 72 odst. 1, 2 tr. řádu ve znění zákona č. 459/2011 Sb. Lze rovněž poukázat na propadný (prekluzivní) charakter 30denní lhůty, po jejímž marném uplynutí musí být obviněný propuštěn na svobodu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 512).

Ústavní soud je toho názoru, že ani v případech periodického přezkumu důvodnosti vazby, k němuž dochází ex officio, z úřední povinnosti bez podnětu ze strany vazebně stíhaného, nelze nadbytečnost osobního slyšení při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě dovodit pouhým odkazem na tento typ řízení. Je třeba vzít v úvahu význam a smysl osobního slyšení vazebně stíhaného soudem, který lze vnímat ve dvou rovinách.

Jednak jde o garance přímo vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy, jenž obviněnému zaručuje právo vyvolat o důvodnosti vazby spor před orgánem soudního typu. Na toto řízení je pak třeba vztáhnout pravidla blížící se zárukám spravedlivého procesu dle článku 6 odst. 1 Úmluvy a přiměřeně článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, jejichž součástí je i možnost obviněného se při osobním slyšení před soudem k dalšímu trvání vazby vyjádřit a předložit své argumenty. I při absenci této procesní aktivity obviněného však obecným soudům ve smyslu článku 4 Ústavy a článku 8 odst. 1, 2, a 5 Listiny zůstává povinnost bdít nad zákonností vazby, což je v rovině jednoduchého práva vyjádřeno právě periodicitou přezkumu ex officio i dikcí § 72 odst. 1 věty prvé tr. řádu ve znění před účinností zákona č. 459/2011 Sb. (nyní § 71 odst. 1 tr. řádu), podle něhož mají všechny orgány činné v trestním řízení povinnost průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily. Této povinnosti nelze dle názoru Ústavního soudu dostát, aniž by obviněný stanul osobně před soudem v přiměřených intervalech spíše v řádu týdnů než měsíců (srov. přiměřeně i argumentaci in Kmec. J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech, s. 543, k rozsudku ESLP Krejčíř proti České republice).

Uvedené zásady je z pochopitelných důvodů třeba akcentovat v přípravném řízení, jež je vedeno policejními orgány pod dozorem státního zástupce a do něhož obecný soud zasahuje právě jako nezávislý a nestranný garant zákonnosti vazby [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)]. Své platnosti však tyto zásady nepozbývají ani v řízení před soudem. Zde však Ústavní soud spatřuje zásadní změnu v tom, že vazební stíhání obžalovaného se ocitá pod bezprostřední kontrolou soudu, k němuž má obžalovaný zajištěn přístup v hlavním líčení. Tato skutečnost má význam i v projednávané věci.

Dle vyžádaného spisového materiálu byl stěžovatel k důvodům vazby v přípravném řízení osobně slyšen naposled 21. 9. 2010 v souvislosti se svou stížností proti ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 3 tr. řádu v tehdy platném znění. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo vydáno v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2011. Za jiných okolností by bylo velice povážlivé, jestliže obecný soud takto rozhodl, aniž by stěžovatele osobně slyšel, ačkoli k jeho poslednímu výslechu vazebním soudem došlo před více než pěti měsíci. V této trestní kauze je však situace specifická v tom, že pouhé dva dny před vydáním rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, tj. dne 23. 2. 2011 proběhlo v téže trestní věci za osobní přítomnosti stěžovatele u téhož soudu hlavní líčení, při němž měl stěžovatel obhájce a sám stěžovatel ve své trestní věci obsáhle vypovídal. V odročeném hlavním líčení bylo pokračováno 9. 3. 2011.

Je zřejmé, že stěžovatel měl v období, kdy bylo o dalším trvání vazby rozhodováno, bezprostřední přístup k soudu, kde mohl sám nebo prostřednictvím svého obhájce učinit jakýkoli návrh týkající se vazby, upozornit na zánik vazebních důvodů dle § 67 tr. řádu či navrhnout její nahrazení některým z prostředků dle § 73 a násl. tr. řádu.

Nelze pominout, že stěžovatel sám v ústavní stížnosti kromě absence osobního slyšení při rozhodování o ponechání ve vazbě žádné další pochybení obecných soudů nenamítal. Sám nedostatek osobního slyšení nemůže založit porušení základních práv stěžovatele - zejména práv dle článku 8 odst. 2, 5, resp. článku 36 odst. 1 Listiny a článku 5 odst. 4 Úmluvy - za situace, kdy se stěžovateli dostávalo prostoru brojit proti dalšímu trvání vazby v rámci probíhajícího hlavního líčení.

Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele prostřednictvím napadených rozhodnutí a ústavní stížnost dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.