III. ÚS 1821/09
III.ÚS 1821/09 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Buriánek - klimatizace s. r. o., IČ: 25511378, se sídlem Zikova 4, 628 00 Brno, právně zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, AK se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 799/2009-152 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2008 č. j. 2 Cmo 234/2007-98, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. července 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 22. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 799/2009-152, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2008 č. j. 2 Cmo 234/2007-98, a to pro porušení článku 95 odst. 1 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. května 2008 č. j. 2 Cmo 234/2007-98 změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2007 č. j. 42 Cm 15/2006-52 tak, že žalobu o zaplacení částky 359 446,- Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 9. září 2004 uzavřena smlouva o dílo, podle níž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") jako zhotovitelka zavázala pro žalovanou obchodní společnost INFINET, s. r. o. jako objednatelku provést dodávku a montáž vzduchotechniky, měření a regulace do kavárny žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobkyně má nárok na zaplacení doplatku ceny díla podle ust. § 548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") ve výši požadované žalobou, neboť dílo bylo provedeno a předáno do užívání dne 29. října 2004 podle platně uzavřené smlouvy o dílo včas, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění výslovné smluvní podmínky pro předání a převzetí díla - převzetí díla písemnou formou, byl-li předávací protokol ze dne 2. listopadu (opraveno na 2. prosince) 2004 podepsán jen žalobkyní jako zhotovitelkou, čímž nedošlo k řádnému předání díla v souladu se smluvním ujednáním v čl. VI. bodu 2 předmětné smlouvy o dílo, ve kterém bylo dohodnuto, že o průběhu a výsledku vlastního předání sepíší strany zápis, v němž objednatel výslovně uvede, zda dílo přejímá nebo ne, a pokud ne, z jakých důvodů. Pokud dílo nebude vykazovat zjevné vady, je povinen dílo převzít.

Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že k datu 29. října 2004 byla splněna podmínka pro předání a převzetí díla písemnou formou a předloženým zápisem datovaným 2. listopadu (prosince) 2004 k předání nedošlo. Žalovaná neprojevila v tomto zápise vůli dílo převzít, zápis nepodepsala a v řízení poukazovala na jeho nesprávný obsah a datum. Odvolací soud uzavřel, že pokud nedošlo k řádnému předání díla v souladu se smluvním ujednáním, nebylo třeba dále posuzovat, zda k datu 29. října 2004 či 2. listopadu 2004, případně 2. prosince 2004 vykazovalo dílo vady. Konstatoval, že i kdyby dílo vady nevykazovalo, neznamenalo by to, že by žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla. To vzniklo až po předání díla dohodnutým zápisem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. 32 Odo 660/2005 odvolací soud konstatoval, že žalobkyně by se mohla domáhat po žalované převzetí díla. Nenastala-li splatnost ceny díla ve smyslu ust. § 548 odst. 1 obch. zák., nenastala splatnost pohledávky žalobkyně za žalovanou, a proto odvolací soud shledal podmínky pro změnu napadeného vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně, a žalobu na doplacení ceny díla zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 799/2009-152 dovolání žalobkyně zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že v souzené věci bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně. Tento skutkový závěr odvolací soud vyvodil z článku VI. bodu 2 uzavřené smlouvy o dílo, z něhož jasně vyplývá, že předání díla bylo vázáno na podpis předávacího protokolu oběma smluvními stranami. Byl-li podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možné považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně by se mohla po žalované za současného stavu domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala splatnost ceny díla ve smyslu ust. § 548 odst. 1 obch. zák. (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. 32 Odo 660/2005). Nebylo-li dílo řádně provedeno ve smyslu ust. § 554 odst. 1 obch. zák., nenastala podmínka pro zaplacení ceny díla podle ust. § 548 odst. 1 obch. zák., tudíž nenastaly podmínky pro fakturaci ceny díla, jak se dovolatelka nesprávně domnívá svým odkazem na čl. III. bod 2 smlouvy o dílo a na ust. § 537 odst. 2 obch. zák. Námitky dovolatelky nebyly shledány oprávněnými, tudíž dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání, dovolání žalobkyně podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud celou věc nesprávně právně posoudil, neboť vůbec nevzal v úvahu ust. § 548 odst. 1 obch. zák., dle kterého je objednatel povinen zaplatil zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Dále odvolací soud nepřihlédl k ust. § 554 odst. 1 obch. zák., podle nějž zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě a nesprávně interpretoval, že k řádnému ukončení díla je nutné převzetí předmětu díla objednatelem. Dále odvolací soud nesprávné posoudil, že nedošlo k převzetí díla. Stěžovatelka dále namítá, že dovolací soud se vůbec nezabýval námitkami stěžovatelky, a nikterak nevyvrátil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její právní věci nesprávná aplikace dosahuje takové intenzity, jež znamená zásah do jejích ústavně zaručených práv.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci Nejvyšší soud, shodně jako Vrchní soud Olomouci, dovodil, že z uzavřené smlouvy o dílo vyplývá, že podmínkou předání a převzetí díla byl podpis protokolu o předání a převzetí díla oběma smluvními stranami. Pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možno považovat dílo za předané a převzaté. Žalobkyně (stěžovatelka) by se tak za současného stavu mohla domáhat pouze převzetí díla, nikoli však zaplacení ceny díla, neboť dosud nenastala splatnost ceny díla ve smyslu ust. § 548 odst. 1 obch. zák.

Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.