III. ÚS 1820/13
III.ÚS 1820/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Sedláka, zastoupeného Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013 č. j. 23 Cdo 3737/2011-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (osobně Ústavnímu soudu doručenou dne 7. 6. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze spisových materiálů vyplývá, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010 č. j. 49 Cm 108/2009-72, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Robertem Waschkou ze dne 29. května 2009 sp. zn. 08/32/003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným bylo mimo jiné dojednáno, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy, anebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle jednacího řádu rozhodčího řízení vedeného Unií pro rozhodčí řízení a mediační řízení, a. s., IČ 27166147, a zveřejněného na internetové adrese, přičemž rozhodce bude ke dni doručení žaloby zapsán v Seznamu rozhodců vedeném Unií a smluvní strany tímto pověřují Unii, aby určila podle jednacího řádu rozhodčího řízení rozhodce pro rozhodčí řízení založené touto rozhodčí doložkou. Krajský soud dospěl k závěru, že v předmětném rozhodčím nálezu chybí byť i elementární zachycení myšlenkového postupu rozhodce při jeho závěrech o povinnosti stran žalované v rozhodčím řízení a pro znevýhodnění tehdejšího žalovaného tento nález zrušil podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Rozhodčí doložku soud považoval za platnou.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2011 č. j. 1 Cmo 74/2011-130 rozsudek krajského soudu potvrdil. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem ohledně platnosti rozhodčí doložky, když v této souvislosti odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (viz sub 4), a proto rozhodčí nález pro neplatnost rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušil.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Poukázal na zmíněné usnesení svého velkého senátu, které bylo vydáno za účelem sjednocení rozporné judikatury ve věcech posuzování platnosti rozhodčích doložek. V něm mimo jiné dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona. Dále uvedl, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud dále poukázal na neplatnost rozhodčí doložky, která odkazuje na pravidla vedení rozhodčího řízení, která jsou vedená nikoli stálým rozhodčím soudem, a to i ve vztahu mezi podnikateli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012 sp. zn. 23 Cdo 574/2012). Nejvyšší soud dále ve věci sp. zn. 23 Cdo 574/2012 dospěl k tomu, že takový způsob určení rozhodce není v souladu s požadavky § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Ke stejnému závěru dospěl i v nyní projednávané věci, když i zde se jedná o obcházení zákona o rozhodčím řízení, neboť subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů. Neuznal též námitku dovolatele, že odvolací soud posoudil neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák., tj. v rozporu s § 33 zákona o rozhodčím řízení. Co se týče základní námitky stěžovatele, že změna rozhodovací praxe se může dotýkat jen právních úkonů, které budou učiněny v budoucnosti, uvedl Nejvyšší soud, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že změna rozhodovací praxe je jev sice nežádoucí, ale přípustný, dochází-li k ní na základě zvláštních pravidel pro její změnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Tak tomu bylo podle jeho názoru i v tomto případě, kdy změna rozhodovací praxe byla učiněna postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže vyšly z takto sjednocené rozhodovací praxe a posoudily tak i rozhodčí doložku sjednanou v době před vydáním citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy strany rozhodčí smlouvu uzavíraly, byl takový způsob sjednání rozhodčí smlouvy zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí soudů. Strany tak byly v dobré víře v platnost rozhodčí smlouvy, přičemž soudy jejich vůli nerespektovaly a jen s poukazem na pozdější změnu judikatury rozhodly o její neplatnosti, což odporuje právní jistotě. Podle stěžovatele je změna rozhodovací praxe soudů změnou legální i legitimní, avšak pouze pokud se dotýká právních úkonů učiněných fyzickými či právnickými osobami (včetně státu v pozici účastníka právního vztahu) v době od učiněné změny do budoucna, přičemž na podporu tohoto názoru cituje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1275/10. Poprvé se v judikatuře objevil názor zastávaný i napadeným rozsudkem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. Dokonce i v době podání žaloby nebyl znám jakýkoli opačný právní názor. Navíc závěry ze sjednocujícího stanoviska na nynější věc pro skutkovou odlišnost nedopadají, obě smluvní strany v nynější věci jsou podnikatelé, není zřejmé, kdo by měl být slabší stranou.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

9. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Tak tomu je i v nyní napadené věci. Ústavní soud se již otázkou stěžovatelem nyní předloženou zabýval, ať již přímo či nepřímo, neboť zde předestřená otázka představuje častý předmět přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí právě s ohledem na vývoj sjednocující rozhodovací činnosti obou nejvyšších soudů, stejně jako vývoj právních názorů Ústavního soudu.

10. V usnesení ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3212/11 zodpověděl totožnou otázku jiné stěžovatelky, která rovněž namítala porušení její právní jistoty tím, že rozhodčí smlouva uzavřená před vydáním sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu byla shledána za neplatnou s ohledem na toto až pozdější sjednocující stanovisko. Ústavní soud však ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury. Poukázal zde též na § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, podle kterého přísluší sjednocování judikatury obecných soudů právě Nejvyššímu soudu, který v citovaném usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 sjednotil rozhodovací praxi obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce. Stejně nahlíží na transparentní výběr rozhodce i nálezová judikaturu Ústavního soudu verifikující náhled Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2164/10, I. ÚS 871/11, I. ÚS 199/11, IV. ÚS 2735/11 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Usnesením ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jiné stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost. V tehdejším případě byla rovněž rozhodčí smlouva evidentně uzavřena před vydáním sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, a přesto Ústavní soud shledal, že toto stanovisko Nejvyššího soudu lze aplikovat i na tehdejší věc (byť tehdejší stěžovatelka výslovně nenamítala totožně jako nynější stěžovatel, že sjednocující stanovisko lze aplikovat jen pro futuro z důvodu právní jistoty, předvídatelnosti apod.). Shodné lze uvést kupříkladu o dalších nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11 či ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11, nebo o usnesení ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10.

12. Rovněž v usnesení ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 3404/11 byl Ústavní soud konfrontován s v principu podobnou námitkou stěžovatelky, která (v relaci k jinému skutkovému a podústavnímu stavu) namítala, že až po zahájení soudního řízení došlo ke změně judikatury a že pokud tato nová judikatura byla použita v jejím případě, šlo o rozpor s principem právní jistoty apod. Ústavní stížnost byla tehdy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz.).

13. Z citované demonstrativní judikatury Ústavního soudu se tudíž podává zjevná neopodstatněnost námitky o nemožnosti aplikace sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu vydaného až po uzavření rozhodčí smlouvy. V konkrétnostech Ústavní soud nyní dodává následující. Stěžovatel neadekvátně interpretuje nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 jako by snad měl vyslovovat názor o absolutní neaplikovatelnosti změněné judikatury zpětně. Citovaný nález zpětnou použitelnost změněné judikatury připustil s ohledem na nutnost posuzovat v každém konkrétním případě kolizi mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé, tedy provádět test proporcionality, jehož obsahem musí být "pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti." Ostatně nález poukazuje na tezi Spolkového ústavního soudu Spolkové republiky Německo, podle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 z hlediska odlišných kritérií posuzování změn judikatury pro oblast soukromého, veřejného a trestního práva).

14. In concreto Ústavní soud nyní podotýká, že stěžovatelovo subjektivní hmotné právo na zaplacení částky, kterou žaloval u rozhodce (včetně smluvní pokuty), sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu dotčeno nebylo. Podstata důsledků sjednocujícího stanoviska je procesního charakteru, což značilo nemožnost stěžovatele domáhat se svého nároku u (v rozporu se zákonem určeného) rozhodce, avšak umožňovalo mu dovolávat se ochrany svého tvrzeného hmotného práva u soudu, který je nadto ex constitutione nezávislý a nestranný, a to při existenci i dalších záruk férového řízení. To jsou i zásadní rozdíly v komparaci s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, kritizující nemožnost domoci se ochrany subjektivního - hmotného - práva (na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv) v důsledku až pozdější změny judikatury vůbec (v důsledku promlčení) [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09]. Ostatně samotný stěžovatel cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 v tom smyslu, že mělo vyslovit opačný názor na platnost rozhodčích smluv než stěžovatelem zastávaný; rozhodčí nález byl vydán dne 29. 5. 2009, tedy až po tomto "opačném" rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto stěžovatel ještě v době konání rozhodčího řízení - a před řízením před obecnými soudy ve třech instancích (které vyústilo v napadený rozsudek Nejvyššího soudu) - objektivně mohl se změnou judikatury počítat. Nadto další "opačné" rozhodnutí (ve smyslu kontrapozice názoru stěžovatele) bylo vydáno dne 28. 5. 2009 Vrchním soudem v Praze (stěžovatel jej zmiňuje v ústavní stížnosti), tedy ještě před podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Věc tudíž není postavena tak, že by stěžovatel byl objektivně zaskočen zcela nepředvídatelným sjednocujícím stanoviskem dnem jeho vydání, tedy až dnem 11. 5. 2011, tudíž až po vydání prvostupňového rozhodnutí (ze dne 15. 11. 2010) a po podání jeho odvolání, příp. dovolání v nyní posuzované věci.

15. Shrnuto, v nyní napadené věci změna judikatury nezasáhla nepřiměřeně do stěžovatelových práv. Pokud jde potom o námitku stěžovatele o neaplikovatelnosti sjednocujícího stanoviska na jeho případ pro tvrzenou zásadní skutkovou odchylnost komparovaných věcí, racionálně se s ní vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném rozsudku.

16. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.