III. ÚS 182/12
III.ÚS 182/12 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem Tuřanka 34, 627 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 10. 2011 č. j. 6 Tdo 453/2011-36, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. 5 T 247/2007 uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (spolu s ním byl odsouzen spoluobviněný M. P.). Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu.

O stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 8 To 234/2009 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.

O následném dovolání, které v neprospěch obou obviněných podala nejvyšší státní zástupkyně, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 6 Tdo 483/2010 tak, že výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009 podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 8 To 234/2009 stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný dvěma skutky, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Pro jeden skutek podvodu byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

Proti tomuto v pořadí druhému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2011 č. j. 6 Tdo 453/2011-36 shledal, že stěžovatelovo dovolání proti výroku odvolacího soudu o vině je zjevně neopodstatněné. Dovolání vyhověl toliko v části, týkající se výroku odvolacího soudu o náhradě způsobené škody; napadený výrok o náhradě škody dovolací soud zrušil a nahradil jej jiným výrokem, jímž náhradu škody oproti dřívějšímu rozhodnutí snížil.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za kterou byl odsouzen obecnými soudy. Setrvává na své obhajobě, že je nevinen, protože s poškozenými klienty obchodní společnosti Pilgram, s. r. o. jednal toliko spoluobžalovaný jednatel společnosti M. P., který také od nich přijímal další zálohy v době, kdy firma byla již fakticky v úpadku.

Hlavní stěžovatelova námitka směřuje proti závěru obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu - totiž proti názoru, že stěžovatel jednal v nepřímém úmyslu, který je dovozován z faktu, že stěžovatel byl rovněž jednatelem společnosti Pilgram, věděl o vybírání záloh od klientů a ačkoliv měl k dispozici informace o dlouhodobě špatné hospodářské situaci společnosti a o tom, že společnost není schopna realizovat výstavbu rodinných domů, akceptoval přijímání dalších plateb od klientů. Stěžovatel přitom poukazuje na právní závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz) o tom, že "...Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolnosti prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volni složky nepřímého úmyslu..." Stěžovatel se domnívá, že v jeho trestní věci postupovaly obecné soudy v rozporu s těmito požadavky, vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu.

Dále stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces také ve skutečnosti, že Nejvyšší soud své v pořadí prvé usnesení ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 6 Tdo 483/2010, vyznívající v neprospěch stěžovatele, přijal v neveřejném zasedání, konaném bez výslovného souhlasu navrhovatele.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.

Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo. Je nutné zdůraznit, že právo na spravedlivý proces rozhodně není možné chápat jako garanci úspěchu v řízení (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 578/04, II. ÚS 681/04).

Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.

Ústavní soud zejména poukazuje na zjištění obecných soudů, s nimiž se ztotožňuje, že oba obvinění (tedy stěžovatel a M. P.) nejpozději po dni 31. 3. 2005 věděli o ekonomickém zhroucení společnosti Pilgram, přesto po tomto datu o tomto stavu klienty neinformovali, nadále je utvrzovali v mylném přesvědčení, že výstavba jejich rodinných domů, přes určité organizační a technické potíže, bude v plném rozsahu realizována, přičemž současně po dni 31. 3. 2005 pod záminkou dostavby zmíněných rodinných domů vylákali od poškozených další finanční částky. Svým jednáním způsobili poškozené Vlastě Jurové škodu ve výši 127.000,- Kč, poškozeným manželům Zahradníkovým škodu ve výši 765.000,- Kč a poškozeným manželům Kocákovým škodu ve výši 739.900,- Kč.

Podíl stěžovatele na společném jednání (se spoluobviněným) nespočíval v pouhém nekonání (tj. v neinformování poškozených o finanční situaci), nýbrž též v akceptaci plateb od poškozených.

Skutkový stav, na němž obecné soudy v dané věci vystavěly svůj závěr o nepřímém úmyslu, je odlišný od situace, na níž byly založeny právní závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09; proto stěžovatelův odkaz na tento judikát není případný.

Za správný je třeba pokládat rovněž závěr obecných soudů, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž stačí i částečné přispění.

Stěžovatelovu námitku, že Nejvyšší soud své v pořadí prvé usnesení ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 6 Tdo 483/2010, vyznívající v neprospěch stěžovatele, přijal v neveřejném zasedání, čímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, nelze v nynějším řízení před Ústavním soudem relevantně uplatnit, protože je opožděná. Trestní řízení po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu dále pokračovalo a nynější ústavní stížnost směřuje až proti v pořadí druhému rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 6. 10. 2011. Ústavní soud nezjistil žádnou souvislost mezi uvedenou stěžovatelovou námitkou a nyní napadeným rozhodnutím.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.