III. ÚS 1811/12
III.ÚS 1811/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. NANOGRAPH, s. r. o., IČ 24753319, se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, a 2. V. S., obou zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6/11, proti příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2012 sp. zn. 63 Nt 7202/2012 k prohlídce jiných prostor a pozemků a proti prohlídce jiných prostor provedené dne 21. 3. 2012 Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 3. oddělením, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 5. 2012, jež byla zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 1811/12, stěžovatelka NANOGRAPH, s. r. o., napadla příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. března 2012 sp. zn. 63 Nt 7202/2012 k prohlídce jiných prostor a pozemků a také tuto samotnou prohlídku, jež byla dne 21. 3. 2012 provedena Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 3. oddělením (dále jen "policejní orgán"), přičemž s tvrzením, že postupem uvedených orgánů bylo dotčeno její právo vlastnit majetek podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, případně též právo podle čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se domáhala, aby Ústavní soud předmětný příkaz zrušil, policejnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a přikázal mu obnovit stav před porušením, a to vrácením při domovní prohlídce jí odňatých a dosud zadržovaných věcí. Ústavní stížností ze stejného dne, jež byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 1814/12, stěžovatel V. S. napadl shora označený příkaz obvodního soudu, přičemž s tvrzením, že postupem policejního orgánu i postupem obvodního soudu byl dotčen na právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, se domáhal jeho zrušení. Obě tyto stížnosti Ústavní soud spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 31. 5. 2012 s tím, že věc bude vedena pod sp. zn. III. ÚS 1811/12.

V ústavní stížnosti společnosti NANOGRAPH, s. r. o., se uvádí, že z odůvodnění napadeného příkazu plyne, že prohlídka byla provedena jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") s odůvodněním, že důkazy, které se mohou na místě jejího provedení nacházet, by mohly být zmařeny, zničeny či odvezeny, a že z tohoto důvodu provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Trestní stíhání (stěžovatele) V. S. bylo zahájeno již dne 2. 2. 2012, přičemž policejní orgán dané trestní stíhání rozšířil o další skutky dne 5. 3. 2012 (pozn.: správně zřejmě dne 15. 3. 2012). V době provedení prohlídky tak prý jmenovaný věděl minimálně měsíc a půl, že je proti němu vedeno trestní řízení týkající se mj. jeho působení u ní a ve společnosti NEOGRAPH, a. s. Příkaz k prohlídce jiných prostor však nebyl nařízen ve vztahu k již zahájenému trestnímu stíhání, ale ve vztahu k podezření jmenovaného z dalších útoků (údajně nevýhodných převodů ze společnost NEOGRAPH, a. s., v její prospěch). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že příkaz k prohlídce představuje zásah do práva na nedotknutelnost obydlí, a proto může být vydán za podmínek stanovených trestním řádem, přičemž jednou z těchto podmínek je nepochybně jeho přezkoumatelné odůvodnění, konkrétně proč byl daný úkon učiněn jako neodkladný, a proč tedy jej nebylo možné provést v dalším stadiu řízení. Jak přitom plyne z judikatury Ústavního soudu, skutečnost, že věc nesnese odkladu, musí být podložena skutkovými okolnostmi, nikoli taktickými úvahami. V dané věci však odůvodnění příkazu postrádá jakékoliv skutkové okolnosti, přičemž obava ze zničení nebo odvezení věcí nemůže být za výše popsané situace dostatečným podkladem pro přesvědčivé odůvodnění prohlídky. Dalšími podmínkami jsou pak provedení předchozího výslechu a postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti. K prohlídce tak může dojít v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení. Pokud byl napadený příkaz vydán za účelem zajištění věcí vztahujících se k předmětnému podezření, pak tyto věci nebo alespoň jejich část mohly být vydány dobrovolně, např. policejní orgán ji mohl požádat o vydání tak, že by nahlédl do jejích písemností a označil ty, které požaduje vydat. K tomu však nedošlo, policejní orgán provedl prohlídku "v plném rozsahu", a neomezil ji pouze na zajištění počítačových serverů, u nichž bylo navíc možné učinit kopii na místě, bez nutnosti jejich odvezení. Při prohlídce jí byly odňaty věci, jejichž část již policejní orgán vrátil, zbylou část však vydat nehodlá.

V ústavní stížnosti stěžovatel V. S. argumentuje v podstatě shodně, jak je argumentováno v ústavní stížnosti společnosti NANOGRAPH, s. r. o. Nadto uvádí, že na počátku trestního řízení byl zastoupen obhájci JUDr. O. Ch.u a JUDr. P. V., později jim vypověděl plnou moc a jako svého obhájce si zvolil JUDr. Filipa Matouše. Příslušná plná moc byla doručena policejnímu orgánu dne 20. 3. 2012, přesto mu byla opatřením obvodního soudu ze dne 20. 3. 2012 ustanovena obhájkyně JUDr. J. M. Nikoliv v samotném ustanovení jmenované, ale v tom, jakým způsobem se tak stalo a jak byla tato obhájkyně vyrozuměna o konání prohlídky, stěžovatel spatřuje porušení svého práva na obhajobu. Jmenovaná se nemohla fakticky dozvědět o svém ustanovení prostřednictvím pošty, neboť prohlídka byla provedena v ranních a dopoledních hodinách dne 21. 3. 2012. Podle stěžovatele se policejní orgán nebo soud obvykle pokusí obhájce telefonicky kontaktovat ještě před jeho ustanovením, to se však nestalo, jinak by se zjistilo, že telefonní číslo, představující kontakt na jmenovanou, neexistuje. V protokolu o provedení prohlídky je uvedeno, že se ji policejní orgán neúspěšně pokusil kontaktovat, přičemž byl (stěžovatelem) informován, že je zastoupen zvoleným obhájcem, ten však uvědomen o konání prohlídky nebyl. Kromě toho, jak se později údajně ukázalo, měl policejní orgán k dispozici jiné telefonní číslo (mobilního telefonu) ustanovené obhájkyně.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření obvodního soudu i policejního orgánu k ústavní stížnosti. Obvodní soud uvedl, že nemá žádné další důvody pro rozhodnutí než ty, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí, a proto že se již nemůže k tvrzením stěžovatelů vyjádřit. Policejní orgán odmítl, že by původní trestní stíhání bylo zahájeno (i) pro trestnou činnost týkající se působení stěžovatele ve společnosti NANOGRAPH, s. r. o. Teprve dne 15. 3. 2012 bylo stěžovatelovo trestní stíhání rozšířeno o další skutky, kterých se dopustil v souvislosti se svým působením v této společnosti, příslušné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 21. 3. 2012. Před zahájením prohlídky byl stěžovatel (a současně jednatel uvedené společnosti) poučen a vyslechnut, přičemž v rámci tohoto předchozího výslechu uvedl, že by požadované písemnosti vydal, ale že nesouhlasí se zajištěním počítačového serveru. Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo dobrovolného vydání věci, byla prohlídka provedena. Podle policejního orgánu by bylo sice technicky možné učinit kopii obsahu počítačů na místě, resp. provést sejmutí otisků HD disků, a proto danou možnost prověřil, nicméně zjistil, že takové prostředky nemá k dispozici, a tak zvolil jiný postup. Počítače byly převezeny na specializované pracoviště a po sejmutí otisků HD disků byly vráceny stěžovatelce dne 26. 3. 2012; jde-li o písemnosti, tyto byly po provedení soupisu, jejich kopírování a ověření pravosti postupně vraceny v průběhu měsíce dubna, přednostně pak ty, o které stěžovatelka požádala. Policejní orgán odmítl, že by nehodlal vrátit zbylé věci, v případě některých však má pochybnost, zda náleží některému ze stěžovatelů, některé je třeba považovat za věc důležitou pro trestní řízení, neboť budou předány ke znaleckému zkoumání. Ke stěžovatelovým námitkám policejní orgán uvedl, že mu v měsíci únoru byla doručena plná moc advokáta JUDr. O. Ch. a následně advokáta JUDr. P. V. a že přípisem požádal stěžovatele o sdělení, který z těchto advokátů je zmocněn přijímat písemnosti. Tato zásilka byla vyzvednuta až dne 23. 3. 2012, mezitím došlo k ukončení obhajoby ze strany těchto advokátů. Vzhledem k těmto dvěma skutečnostem a k připravované prohlídce požádal o ustanovení obhájce, čemuž obvodní soud vyhověl a stěžovateli ustanovil JUDr. J. M. Nikoliv dne 20. 3. 2012, jak uvádí stěžovatel, ale dne 21. 3. 2012 byla Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy a 22. 3. 2012 přímo policejnímu orgánu doručena plná moc advokáta JUDr. F. Matouše. Tvrzení o tom, že policejní orgán byl stěžovatelem informován o tom, že je zastoupen zvoleným obhájcem, není pravdivé. Před zahájením prohlídky byl stěžovatel informován o skutečnostech týkajících se jeho obhajoby, na což reagoval sdělením, že si již obhájce zvolil, a to JUDr. F. Matouše, a sám ho o konání prohlídky vyrozuměl, načež se uvedený advokát dostavil na místo a předložil k nahlédnutí plnou moc, o čemž byl učiněn zápis v protokolu o provedení prohlídky. K tomu policejní orgán dodal, že z hlediska taktiky a strategie vyšetřování je logické, že obhájce nebude vyrozumíván o konání daného úkonu v časovém předstihu, neboť by tím mohl zcela zmařit účel jeho provedení. K ustanovení JUDr. J. M. policejní orgán uvedl, že je věcí soudu, jakého advokáta ustanoví a jakým způsobem jej vyrozumí, a že není jeho chybou, je-li v databázi nefunkční telefonní číslo, přičemž vyrozumíváním předem by mohlo dojít ke zmaření účelu daného úkonu. Z tohoto důvodu se snažil uvedenou advokátku informovat až z místa prohlídky, načež zjistil, že její telefonní číslo není funkční. Jiné číslo neznal, a nezná je ani nyní. S ohledem na výše uvedené není pravda, že stěžovateli nebylo umožněno si zvolit svého advokáta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelé protiústavnost zásahu do svých základních práv a svobod, k němuž došlo na základě provedené prohlídky tzv. jiných prostor, vyvozují v prvé řadě z toho, že soudní příkaz, jímž byla předmětná prohlídka nařízena, je stižen takovými vadami, že nemůže z hlediska ústavnosti obstát. Příčinou toho má být především ta skutečnost, že ač podle soudu mělo jít o tzv. neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., o takový úkon ve skutečnosti nešlo, resp. že obvodní soud řádně svůj závěr stran jeho "neodkladnosti" nezdůvodnil.

Podmínkou vykonání, resp. nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků je existence důvodného podezření, že se v příslušných prostorách nachází (mj.) věc důležitá pro trestní řízení (§ 82 odst. 1, 2 tr. ř.). Soudem vydaný příkaz k takové prohlídce musí mít písemnou formu a musí být odůvodněn (§ 83a odst. 1 tr. ř.). V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (§ 160 odst. 4 věta třetí tr. ř.). Jak patrno z napadeného příkazu, obvodní soud vycházel z toho, že stěžovatel je již trestně stíhán a že jeho trestní stíhání pro stejný trestný čin bylo "rozšířeno" usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, vydaným podle § 160 odst. 1 a 5 tr. ř. dne 15. 3. 2012 pod č. j. KRPA-2588-1/TČ-2011-000093, a to pro konkrétní skutky (další útoky), které souvisejí s jeho souběžným působením ve společnostech NANOGRAPH, s. r. o., a NEOGRAPH, a. s. Dále je z příkazu zřejmé, kde a za jakým účelem má být prohlídka provedena, resp. jaké věci (důležité pro trestní řízení) mají být na jejím základě nalezeny a zajištěny. Neodkladnost daného úkonu byla zdůvodněna tím, že by důkazy mohly být zmařeny, zničeny či odvezeny, a proto provedení prohlídky nelze odložit na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání.

Dané odůvodnění považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Stěžovatel sice zpochybňuje povolení prohlídky jako úkonu neodkladného tvrzením, že již před provedením prohlídky věděl, že je proti němu vedeno trestní řízení týkající se jeho působení ve společnosti NANOGRAPH, s. r. o., nicméně z vyjádření policejního orgánu plyne, že trestní stíhání zahájené dne 2. 2. 2012 se týkalo vyvádění finančních prostředků ze společnosti NEOGRAPH, a. s., ve prospěch společnosti AVIUM PARTNERS, s. r. o., kterou stěžovatel spolu s dalšími obviněnými založil, nikoliv tedy jeho působení ve společnosti NANOGRAPH, s. r. o. Ústavní soud nemá důvod o pravdivosti vyjádření policejního orgánu pochybovat, neboť ani sami stěžovatelé je nijak nezpochybnili, ač jim k tomu byl poskytnut - v podobě případné repliky - prostor, a proto ji nepokládal za potřebné ověřovat. Nelze sice vyloučit, že již v souvislosti s trestním stíháním zahájeným dne 2. 2. 2012 mohlo dojít ke "zmaření, zničení či odvezení" případných důkazů, neboť stíhaná trestná činnost souvisela s trestnou činností, pro kterou je stěžovatel stíhán na základě usnesení ze dne 15. 3. 2012, na straně druhé nelze ani vyloučit, že "rozšíření" trestního stíhání podezřelé osoby neočekávaly, a tudíž se ani do té doby nepokusily svou (případnou) trestnou činnost zahladit. Provedení dané prohlídky jako neodkladného úkonu by tedy mělo podstatně větší smysl, než aby orgány činné v trestním řízení s tím vyčkávaly na zahájení trestního stíhání. Poukazuje-li stěžovatel např. na nález ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91), nutno upozornit, že Ústavní soud takto judikoval v jiné situaci, než jaká nastala v nyní souzené věci, kde byl jasně vymezen skutek i okruh podezřelých osob usnesením o zahájení trestního stíhání, byť trestní stíhání nebylo - vůči stěžovateli - ještě zahájeno (k tomu viz níže). Důvodem daného postupu přitom zjevně bylo eliminovat riziko, že by ze strany podezřelých osob mohlo dojít ke zmaření vyšetřování. Nic tedy nesvědčí tomu, že by daný zásah do práv stěžovatelů byl nedůvodný, resp. neodůvodněný, a že by proto nesl známky zneužití pravomoci ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Nadto může být otázkou, zda samotná prohlídka byla provedena jako neodkladný úkon. Obvodní soud sice napadený příkaz vydal s tím, že právě o takový úkon má jít, avšak stěžovateli bylo, jak plyne z vyjádření policejního orgánu, zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání (ze dne 15. 3. 2012) doručeno dne 21. 3. 2012, tedy v den konání předmětné prohlídky, přičemž není zřejmé, zda se tak nestalo ještě před jejím zahájením, a tedy zda (vůbec) šlo o neodkladný úkon.

Posuzováno z hlediska ústavnosti však v daném případě není tato otázka podstatná. S vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho doručením podezřelému jsou spojeny rozdílné právní účinky, resp. tyto účinky mohou vůči podezřelému nastat až jeho doručením (oznámením), přičemž toto rozlišování má zásadní význam z hlediska ústavně zaručeného základního práva na obhajobu (k podrobnostem viz Šámal, P., a kol. Trestní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1279 a násl.). I kdyby pak zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno až po provedení předmětné prohlídky, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel se daného úkonu zúčastnil nejen v roli stěžovatelčina jednatele, ale také v pozici obviněného, a že mu bylo umožněno kontaktovat obhájce JUDr. F. Matouše, kterého si sám (předtím) zvolil. Tento obhájce se také daného úkonu zúčastnil (byť nebyl přítomen po celou dobu konání prohlídky), přičemž stěžovatel - minimálně na základě obsahu napadeného příkazu, který mu byl doručen na začátku prohlídky - si musel být vědom toho, jaké jednání je mu kladeno za vinu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že stěžovatel napadeným postupem orgánů činných v trestním řízení nebyl na svých procesních právech, a potažmo na svém základním právu na obhajobu, o které v uvedených souvislostech jde, nijak zkrácen. Námitka, že tyto orgány měly pochybit buď tím, že stěžovateli ustanovily jako obhájkyni JUDr. J. M., nebo že nezajistily její účast na daném úkonu, je za daných okolností bezpředmětná.

Tvrdí-li stěžovatelé, že policejní orgán nepostupoval při provádění domovní prohlídky v souladu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, nemůže Ústavní soud dané námitce přisvědčit. Požadovat dobrovolné vydání věcí důležitých pro trestní řízení před provedením prohlídky může (a musí) policejní orgán, je-li to z povahy věci možné. Tomu tak stěží může být, pokud nelze věc, která by měla být vydána, přesně specifikovat, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kde smyslem předmětné prohlídky bylo získat blíže neurčené listinné materiály (např. účetnictví, smlouvy, korespondenci) a event. elektronická data, která by mohla mít se stíhanou trestnou činností souvislost. Požadavek stěžovatelů, aby policejní orgán už na místě samotném určoval, jaké konkrétní listiny mají být "dobrovolně" vydány, by mohl být oprávněný za situace, kdy je to možné z časového hlediska, resp. kdy se nejedná o věc natolik složitou, že je možné už na místě vyhodnotit, co je z hlediska trestního řízení důležité a co nikoliv. S ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, resp. na to, co bylo předmětem dané prohlídky, k takovému závěru nelze dospět. Obdobné platí i v případě námitky, že policejní orgán měl pořídit kopie HD disků na místě samém. Bylo by jistě ideální, aby policejní orgán takto postupoval, nicméně ani v tomto případě nemá Ústavní soud oporu pro závěr, že tak postupovat mohl (ve svém vyjádření uvedený orgán uvádí, že neměl k dispozici potřebné technické prostředky), především pak se tento jeho zásah nejeví jako natolik podstatný (omezující), neboť zajištěné počítače stěžovatelce vrátil ve velmi krátké době 5 dnů od provedení prohlídky. Jde-li o námitku, že policejní orgán dosud některé věci nalezené a odňaté při prohlídce nevrátil, tuto nelze vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti je příkaz k prohlídce jiných prostor, resp. prohlídka jako taková, pokládat za relevantní, přičemž stěžovatele či další dotčené osoby je pak možno odkázat na postup předpokládaný v ustanovení § 80 tr. ř.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.