III. ÚS 1800/12
III.ÚS 1800/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. R., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2012 č. j. 20 Co 526/2011-148, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2012 č. j. 20 Co 526/2011-148, a navrhuje odklad jeho vykonatelnosti. Podle jeho názoru napadený rozsudek porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že se odvolací soud v průběhu odvolacího řízení dopustil "řady zásadních procesních pochybení", která ve svém konečném důsledku vyústila ve vydání pro stěžovatele "překvapivého a nečekaného rozhodnutí". V této souvislosti stěžovatel poukazuje na odlišný právní názor, který odvolací soud ve věci zaujal, aniž by předtím doplnil dokazování či jednotlivé důkazy sám zopakoval. Odvolací soud prý stěžovatele nepoučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. v tom smyslu, že v projednávané věci hodlá skutkovou stránku posoudit od soudu prvního stupně odlišně. Za porušení práva na spravedlivý proces označuje stěžovatel rovněž postup odvolacího soudu, který neprovedl jím dříve navržené důkazy, aniž jejich neprovedení vysvětil.

Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

II.

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 1. 7. 2011 č. j. 83 EC 162/2010-119 zamítl žalobu žalobkyně J. Z. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) o zaplacení částky 32 000,- Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala jako zaplacené zálohy na cenu díla - dodávky a montáže plastových oken v jejím domku, podle smlouvy o dílo, kterou účastníci řízení uzavřeli dne 22. 7. 2009. Důvodem zamítnutí žaloby bylo neposkytnutí součinnosti žalobkyně k dokončení díla, přičemž žalobkyně v řízení neprokázala, že žalovaný "nebyl připraven splnit svůj závazek v domluveném termínu". Žalovaný se tak podle názoru soudu prvního stupně nedostal do prodlení a žalobkyně nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy či stanovit stěžovateli dodatečnou lhůtu ke splnění povinnosti dle smlouvy.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 17. 1. 2012 č. j. 20 Co 526/2011-148 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o opravě a úpravě věci (§ 652 a násl. občanského zákoníku), neboť předmětem ujednání bylo nikoli jen zhotovení plastových oken a jejich dodání, ale i jejich montáž namísto dosavadních dřevěných oken v domku žalobkyně. Důkazní břemeno tak leželo nikoli na žalobkyni, ale na stěžovateli, který by musel prokázat, že k namontování nových oken mohlo dojít k 30. 9. 2009. Důkaz k prokázání této skutečnosti stěžovatel v řízení nenabídl. Stěžovatel neakceptoval ani výzvu žalobkyně ke splnění zakázky v dodatečně poskytnuté lhůtě do 20. 10. 2009. Odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo proto důvodné pro prodlení stěžovatele (§ 517 odst. 1 občanského zákoníku).
III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah jím napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V návaznosti na skutkové námitky stěžovatele lze především připomenout, že provádění důkazů a jejich hodnocení, je především záležitostí obecných soudů. Pokud při této činnosti obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry znovu "přehodnocovat", i kdyby se s takovými výsledky sám neztotožnil.

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť pro absenci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jak soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem odvolacím, mu nebylo umožněno doplnit či vylíčit skutečnosti či důkazy způsobem, který mu mohl přivodit v projednávané věci konečný procesní úspěch. Odvolacímu soudu vytýká, že ve věci zaujal "diametrálně odlišné závěry" od soudu prvního stupně, přičemž tak měl učinit způsobem, kterým stěžovateli "naprosto zabránil se k těmto jeho názorům a závěrům vyjádřit či k nim zaujmout stanovisko".

Podle platné judikatury Ústavního soudu je za překvapivé rozhodnutí považováno rozhodnutí, kterým soud druhého stupně budˇ potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, ale z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo takové rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.

O takové případy se v projednávané věci nejedná. Stěžovateli byl nepochybně znám obsah odvolání žalobkyně, která své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně spojila s námitkou nesprávného skutkového zjištění soudu prvního stupně a s nesprávným právním posouzením věci, přičemž předmětem jejích odvolacích námitek byla zejména skutečnost, že stěžovatel vázal zaplacení doplatku ceny díla již k samotné dodávce oken žalované, nikoli k jejich montáži v termínu do 30. 9. 2009, jak to odpovídalo smluvním ujednáním. Zjišťování okolností převzetí oken žalovanou bez jejich konečné montáže namísto oken původních tedy nebylo pro splnění smluvních ujednání zásadní otázkou. Stěžovateli tak byla od počátku odvolacího řízení známa klíčová otázka předmětné věci a měl tedy k ní možnost v průběhu odvolacího řízení předkládat svoji právní argumentaci. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. 1. 2012 a z napadeného rozhodnutí, stěžovatel žádnou reálnou a efektivní procesní obranu v této souvislosti nepředložil. Ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaká konkrétní tvrzení a důkazy by odvolacímu soudu mohl předložit k vyvrácení správnosti a důvodnosti tvrzení žalobkyně.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel sice uvádí, že v odvolacím řízení navrhoval výslech svědkyně J. a svědka A., přičemž za závažné procesní pochybení odvolacího soudu považuje okolnost, že odvolací soud o neprovedení tohoto důkazu nerozhodl, zcela však přitom pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval jejich výslech za relevantní.

Ustanovení § 118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci řízení měli znát konečný závěr soudu ještě dříve, než byl vysloven v jeho rozhodnutí. Povinnost soudce poučovat účastníka je odvislá od vývoje projednávané věci a řídí se především jeho úvahou vycházející z nezbytnosti skutkových zjištění nutných k právnímu posouzení věci. Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Jinak řečeno, postačovala-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (resp. nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i v případě odlišného právního názoru soudu, nebylo třeba přistupovat k poučení účastníků podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci nebylo další doplnění dokazování třeba, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně byla (z valné většiny) akceptována i odvolacím soudem. Opětovné provádění důkazů či jejich doplňování by pro rozhodnutí odvolacího soudu nepřineslo žádné nové relevantní skutečnosti. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně odstoupila od smlouvy podle ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák., jde o závěr, který je z hlediska ústavní konformity akceptovatelný.

Podle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku shledat překvapivým, tedy takovým, který by nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl dospět rovněž k závěru, že v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že jediným argumentem stěžovatele pro zdůvodnění odložení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí je hrozba exekuce, která byla spojena s neplněním vykonatelného soudního rozhodnutí, neshledal Ústavní soud odklad vykonatelnosti důvodným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.