III. ÚS 180/05
III.ÚS 180/05 ze dne 23. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem v Praze 4, K Dolům 1973/38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 15 Cmo 229/2004, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. Nc 536/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i co do ostatních formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005 (15 Cmo 229/2004-68) a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2004 (Nc 536/2004-54) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR).

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005 (15 Cmo 229/2004-68) bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2004 (Nc 536/2004-54), jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky (vystupovala v pozici žalobkyně) na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo uloženo žalovaným (J. G., správkyně konkursní podstaty úpadce V. B. a Mgr. Z. P., dražebník) zdržet se prodeje zastavených nemovitostí uvedených v návrhu podle dražební vyhlášky ze dne 14. září 2004 na dražbě konané dne 4. listopadu 2004.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se jako konkursní věřitel domáhala v konkursu vedeném na majetek úpadce V. B. u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1019/2000 vydání předběžného opatření, aby správci konkursní podstaty a dražebníkovi bylo uloženo zdržet se prodeje v návrhu označených nemovitostí ve veřejné dražbě. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že by prodej nemovitostí ve veřejné dražbě výrazně snížil příjmy ze zpeněžení konkursní podstaty a poškodil konkursní věřitele nižší mírou uspokojení pohledávek v konkursu. Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, svou argumentaci v tomto směru v ústavní stížnosti podrobně rozvádí. Stěžovatelka navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Posouzení splnění podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, který s přihlédnutím k zákonem stanoveným podmínkám o návrhu na vydání předběžného opatření v konkrétních věcech rozhoduje, jak se v daném případě v mezích ustálené rozhodovací praxe stalo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá spíše věcnou nesprávnost jí napadených rozhodnutí, která se dle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995) z jeho přezkumu zpravidla vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.

V této věci je zřejmé, že návrh na vydání předběžného opatření byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen dne 3. listopadu 2004 a dražba, jejíhož zákazu se stěžovatelka svým návrhem domáhala, se měla konat dne 4. listopadu 2004. Podle názoru vrchního soudu nebylo již z tohoto důvodu v silách soudu I. stupně vydat rozhodnutí a řádně je doručit příslušným osobám. Na tom nic nemění skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem vydal své zamítavé rozhodnutí již dne 4. listopadu 2004. Dále odvolací soud poukázal na to, že skutečnosti uváděné v návrhu na nařízení předběžného opatření nejsou samy o sobě důvodem pro nařízení předběžného opatření. Pokud by správce konkursní podstaty v souladu se zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nepostupoval, lze zjednat nápravu v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu podle § 12 odst. 2 uvedeného zákona.

Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze tomuto odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nic vytknout. Rovněž tak nelze apriori obecně argumentovat, že Krajský soud v Ústí nad Labem selhává (s poukazem na případ JUDr. Berky) ve své dohlédací činnosti podle zákona o konkursu a vyrovnání.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.