III. ÚS 18/05
III.ÚS 18/05 ze dne 14. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem U Soudu 276, Hradec Králové, IČ: 70931135, zastoupené JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2004 č. j. 25 Co 419/2004-16, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Okresního soudu v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2005, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004 č. j. 25 Co 419/2004-16, kterým tento soud pod bodem I. výroku změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV., a tvrdí, že předmětné usnesení odvolacího soudu je v napadené části výroku v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť odvolací soud údajně nerespektoval právo stěžovatelky, která jako soudní exekutor má právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a nepostupoval v předmětném řízení tak, aby dodržel zásadu rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména namítá, že odvolací soud jí v průběhu odvolacího řízení neumožnil, aby se mohla řádně účastnit tohoto řízení, zejména aby byla informována jak o podání odvolání oprávněné H. S. (dále jen "oprávněná") tak i o jeho obsahu. Za této procesní situace stěžovatelka byla zbavena možnosti předložit odvolacímu soudu své stanovisko, takže odvolací soud rozhodl bez zřetele k jejím námitkám, přičemž odvolání oprávněné obsahovalo údajně takové skutečnosti, které v řízení před soudem prvního stupně nebyly uplatněny. Stěžovatelka v souvislosti s exekučním řízením zdůrazňuje, že odvolací soud zcela pominul specifika takového řízení, neboť pokud je v exekučním řízení rozhodováno o nákladech řízení v souvislosti se zastavením řízení, stává se soudní exekutor ve smyslu ustanovení § 94 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") účastníkem řízení z toho důvodu, že je rozhodováno o jeho právu na úhradu nákladů exekuce.

V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje, že podle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), soud může při zastavení exekuce rozhodnout tak, že uloží oprávněnému uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce podle ustanovení §§ 87 a 88 exekučního řádu. V takovém případě může soud zkoumat pouze to, zda neúspěch exekuce zavinil exekutor či nikoli. Protože však v dané věci došlo k zastavení exekuce na základě návrhu oprávněného z důvodu prohlášení konkurzu na povinného, nejedná se tedy o zavinění stěžovatelky jako soudního exekutora, a stěžovatelka má proto právo na náhradu nákladů exekuce. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že v dané věci bylo použití ustanovení § 271 o. s. ř. na exekuční řízení ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu neadekvátní proto, že ustanovení o. s. ř. je možné použít na exekuční řízení jen nestanoví-li exekuční řád jinak, přičemž je nezbytné respektovat podmínku přiměřenosti.

Stěžovatelka tvrdí, že z žádného ustanovení exekučního řádu, resp. o. s. ř. nelze dovodit, že by soud mohl v případě zastavení exekuce uložit náhradu nákladů exekuce exekutora povinnému a nikoli oprávněnému. Rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové považuje stěžovatelka proto za diskriminační, neboť je údajně "fakticky nucena bez odměny a bez náhrady hotových výdajů vykonávat svoji činnost" za situace, kdy exekutor nemá možnost provedení exekuce odmítnout ani v případě, že je mu z jeho dřívější činnosti známo, že povinný nemá žádný exekucí postižitelný majetek, či že lze očekávat prohlášení konkurzu na majetek povinného.

Ze všech shora uvedených důvodů vyslovuje stěžovatelka přesvědčení, že Krajský soud v Hradci Králové měl v předmětné věci oprávnění odvolání zamítnout, a pokud tak neučinil, porušil stěžovatelkou výše označená práva a svobody zaručené Listinou.

II.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004 č. j. 25 Co 419/2004-16 se zjišťuje, že ve věci oprávněné proti povinnému JUDr. A. Ž. (dále jen "povinný") o nařízení exekuce a pověření exekutora, k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2004 č. j. Nc 8419/2004-10 rozhodl odvolací soud ve výroku pod bodem I. tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. a uložil povinnému zaplatit stěžovatelce náklady exekuce ve výši 3.849,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně shrnul průběh dosavadního řízení s tím, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 6. 2004 č. j. Nc 8419/2004-10 zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 5. 2. 2004 č. j. Nc 8419/2004-10 a zrušil předmětné usnesení v části o nákladech exekuce (výrok II.) s tím, že určil výši nákladů exekuce a pod bodem IV. výroku uložil oprávněné tyto náklady soudní exekuce zaplatit. Posledně uvedený výrok, pod bodem IV., soud prvního stupně odůvodnil poukazem na ustanovení § 89 exekučního řádu, neboť podle jeho názoru oprávněná zavinila, že exekuce musela být zastavena. Důvodem byl návrh oprávněné na zastavení exekučního řízení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na majetek povinného byl prohlášen konkurz.

Po přezkoumání usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Při svém posouzení odvolací soud vycházel z ustanovení § 87 a následujících exekučního řádu a dovodil, že použití ustanovení § 89 exekučního řádu na projednávanou věc (jak to učinil soud prvního stupně) by bylo možné jen tehdy, pokud by oprávněná zastavení exekuce skutečně zavinila např. tím, že se oprávněná před podáním návrhu na exekuci nepřesvědčí, zda povinný svou povinnost nesplnil, pohledávka v mezidobí zanikla a podobně.

V případě, že se oprávněná nedopustila procesního zavinění, nelze ji podle názoru odvolacího soudu zatížit platební povinností vůči povinnému či soudnímu exekutorovi.

V předmětné věci odvolací soud souhlasil s názorem oprávněné, že zastavení exekuce nezavinila, neboť návrh na nařízení exekuce podala dříve, než byl na majetek povinného prohlášen konkurz. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro uložení platební povinnosti oprávněné ve smyslu ustanovení § 89 exekučního řádu. Odvolací soud proto s přihlédnutím k ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a ustanovením §§ 224 odst. 1, 271 o. s. ř. rozhodl o změně usnesení soudu prvního stupně v napadené části výroku a platební povinnost uložil povinnému.

Z připojených listinných dokladů bylo ve shodě s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004 č. j. 25 Co 419/2004-16 zjištěno, že na majetek povinného byl dne 3. 3. 2004 usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 K 20/2003-56 prohlášen k návrhu věřitelů konkurz a byl ustanoven správce konkurzní podstaty. Pokud tedy byla usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2004 č. j. Nc 8419/2004-10 podle ustanovení § 44 exekučního řádu nařízena na majetek povinného exekuce, jejímž provedením byla pověřena stěžovatelka, stalo se tak v časovém sledu, který uváděla oprávněná.

Stěžovatelka sice dopisem ze dne 16. 2. 2004 (doručeným dne 8. 3. 2004) vyzvala oprávněnou prostřednictvím jejího právního zástupce ke složení zálohy na provedení exekuce ve výši 36.200,- Kč "obratem, nejpozději do 10. 3. 2004", jak však vyplývá z jejího dalšího dopisu právnímu zástupci oprávněné ze dne 24. 3. 2004, na zaplacení přiměřené zálohy netrvala, naopak informovala ho o prohlášení konkurzu na majetek povinného s tím, že "doporučila zvážit podání návrhu na zastavení exekuce".

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavní soud se při svém rozhodování řídí zásadou, že v obecné rovině není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů zejména z toho důvodu, že není součástí jejich soustavy a nemůže si proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů. Interpretace "jednoduchého práva" je právem, ale i povinností obecných soudů, a Ústavní soud do této jejich činnosti zasahuje pouze v případě, kdy je tato prováděna svévolně či přepjatě formálně.

Stěžovatelka namítá porušení článku 1 zaručujícího každému rovnost v důstojnosti a právech s tím, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, článku 4 odst. 1, odst. 4, které uvádí, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena, článku 36 odst. 1 zaručujícího každému možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, jakož i článku 37 odst. 3 Listiny deklarujícího rovnost účastníků v řízení.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti, zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.

Ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud k postavení exekutora uvedl, že exekutor ve své činnosti vystupuje rovněž v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, přičemž podnikáním se v této souvislosti rozumí činnost prováděná samostatně a vlastním jménem a na jeho vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Každá podnikatelská činnost v sobě nese i riziko, že majetek povinného nebude postačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce.

Účastníky exekučního řízení jsou podle ustanovení § 36 odst. 1 exekučního řádu oprávněný a povinný, přičemž soud s nimi takto jako s účastníky řízení jedná.

Pokud v dané věci navrhla oprávněná zastavení exekuce [ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] okresnímu soudu nezbylo, než tomuto návrhu vyhovět. Soud v takovém případě, jak ostatně správně uvedl odvolací soud, zkoumá důvody, které byly příčinou návrhu na zastavení nařízené exekuce a případné stanovisko povinného proto, aby mohl zvážit (ve smyslu ustanovení § 271 o. s. ř.), komu z účastníků řízení uloží povinnost uhradit náhradu nákladů řízení, přičemž jedním z podstatných hledisek takové úvahy je zjištění, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Příslušný soud v takovém případě rozhoduje nejen o dílčích nákladech té které fáze řízení, ale o všech nákladech, které v průběhu exekučního řízení vznikly, včetně nákladů ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 exekučního řádu.

Je sice pravdou, že podle výše uvedeného ustanovení § 90 odst. 1 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost odměna a náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, tak i tato daň, to ale neznamená, že stěžovatelka se z tohoto důvodu stala účastníkem řízení za situace, kdy odvoláním byl napaden výrok IV. usnesení soudu prvního stupně o uložení povinnosti oprávněné zaplatit náklady exekuce. Rozhodování soudu o tom, komu z účastníků uloží povinnost uhradit náklady exekuce, není v tomto ohledu rozhodováním o právech a povinnostech soudního exekutora a je tedy logické, že stěžovatelka účastnicí v této fázi exekučního řízení nebyla a ani být nemohla. Její případné vyjádření by ostatně rozhodování odvolacího soudu v této otázce nijak neovlivnilo. Z tohoto důvodu nemohla být proto předmětným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dotčena na svých základních právech nebo svobodách.

Nad rámec výše uvedených důvodů Ústavní soud poznamenává, že z rekapitulace listinných dokladů vyplývá, že stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 90 odst. 3 exekučního řádu sice požádala oprávněnou o zaplacení zálohy na náklady exekuce, na splnění tohoto požadavku však nijak netrvala. Je tedy zřejmé, že si tímto způsobem zhoršila jak své procesní postavení ve smyslu ustanovení § 30 písm. b) exekučního řádu, tak i možnost úhrady svých nákladů a odměny za svoji činnost.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována osoba, jejíž ústavní práva nebo svobody byly porušeny pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem. Stěžovatelka nebyla účastníkem exekučního řízení v té jeho fázi, v níž byla vydána napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2005

Jan Musil soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.