III. ÚS 1797/12
III.ÚS 1797/12 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v České Lípě dne 17. 2. 2012 sp. zn. 0 Nt 1503/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v České Lípě napadeným příkazem rozhodl s poukazem na § 83a odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků, konkrétně nebytových prostor "domu č. p. X umístěného na pozemku parc. č. st. XY, obojí zapsáno pro katastrální území Nové Město, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, a to pěti místností nacházejících se v 1. patře cit. domu vlevo od schodiště, včetně kuchyňského koutu, dvou sociálních příslušenství, úklidové komory a předsíně". Okresní soud dále konstatoval, že: "Uvedená nemovitost je podle výpisu z katastru nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví Ing. A. S. a J. J. Uživatelkou předmětných nebytových prostor je na základě nájemní smlouvy ze dne 11. 3. 2011 společnost POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY s. r. o. se sídlem Praha 2 - Nové Město, Karlovo náměstí 559/28, a fakticky jsou nebytové prostory rovněž užívané advokátem JUDr. T. T., Ph.D., společností Tiemin-Tiemicz spol. s r.o., popřípadě společností GRAPE SC, a.s." Ve výrokové části usnesení soud posléze určil, že domovní prohlídka bude provedena podle § 83a odst. 2 tr. ř. policejním orgánem Policie ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Službou kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem.

Příkaz vydaný k návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě soud odůvodnil podezřením, že ve specifikovaných prostorách se nacházejí věci důležité pro trestní řízení týkající se trestného činu zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit obviněný J. L. blíže popsaným jednáním, které mělo směřovat ke změně negativního stanoviska občanských sdružení DUHA a Sdružení Na záchranu kopce Tlustec k těžbě čediče v dobývacím prostoru Luhov (lokalita kopce Tlustec na Českolipsku).

Okresní soud zaznamenal, že osobou, která obviněného J. L. měla navést ke stíhanému trestnému činu, je J. Č., který je jednatelem společnosti POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, a. s., užívající předmětné prostory (konkretizované ve výrokové části usnesení), v důsledku čehož je dáno důvodné podezření, že se v nich mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, jelikož lze opodstatněně předpokládat, že zde mohou být uloženy věci související s touto trestnou činností. Uvedl též, že tyto prostory mohou být předmětem podnájmu JUDr. T. T., Ph.D. a společnostem GRAPE SC, a.s. a Tiemin-Tiemincz spol. s r. o. S poukazem na jednotlivé - doposud opatřené - důkazní prameny (výpovědi svědků, úřední záznamy o podání vysvětlení, odposlechy, záznamy otelekomunikačním provozu a písemnost nazvanou "Podmínky pro vzájemnou spolupráci"), které jsou založeny ve spise policejního orgánu, odůvodnil podezření, že další důkazy (paměťové médium, na němž byl výchozí elektronický dokument uložen, resp. další technické zařízení, kterým byla specifikovaná listina vytištěna) by se mohly nacházet také v těchto prostorách.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud:

1. Nevyvodil procesní důsledky ze skutečnosti, že užívá v prostorách specifikovaných v ústavní stížností napadeném příkazu jedinou místnost a nekonkretizuje, do kterých místností je policejní orgán pověřen vstoupit. Příkaz je "šablonovitý" a zahrnuje nesouvisející "pojednání o jakémsi kradeném motocyklu".

2. Převzal argumentaci návrhu na vydání příkazu, který "bez dalšího presumoval návod" ze strany J. Č., a nevzal v potaz, že trestní kvalifikace jednání obviněného J. L. je důsledkem nepřípustné provokace policejního orgánu provedené prostřednictvím svědka M. L., který nadto není agentem podle § 158e tr. řádu, nýbrž "civilní osobou". Tím soud nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 597/99 a II. ÚS 710/01) a Evropského soudu pro lidská práva (Ramanauskas proti Litvě a Teixeira de Castro proti Portugalsku). K takto získaným důkazům nelze v rámci trestního řízení přihlížet.

3. Vycházel z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu k telefonnímu číslu, které mělo patřit J. L., za období od 6. 2. 2011 do 8. 7. 2011, poskytnutých podle příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 0 Nt 836/2011, jenž stojí v kolizi s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., neboť nařizuje zpřístupnění údajů i za období po vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů dne 11. 4. 2011. Z judikatury Ústavního soudu vycházející omezení přípustnosti důkazů přitom Okresní soud v České Lípě - rozhodující v téže věci jiným soudcem - uznal v odůvodnění příkazu ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 0 Nt 835/2011. Opakovaný návrh státního zástupce a následný příkaz Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 7. 2011 obcházejí též zásadu ne bis in idem.

4. Ke zkrácení práva J. Č. na obhajobu došlo tím, že mu dne 16. 3. 2012 v 9:05 bylo sděleno obvinění v dané věci, přičemž téhož dne již v 9:10, kdy se nacházel se svým obhájcem na "policejní stanici", byla zahájena předmětná prohlídka, což odporuje zásadám vycházejícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 82 a násl. tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 2 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, nadto specificky zúženy; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v "jiných prostorách" je věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" ve smyslu § 82 odst. 2 tr. řádu] byly překročeny.

Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Okresní soud v České Lípě právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatelka dovolávala, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení předvídané § 82 odst. 2 a tr. řádu], k dispozici není.

Co do námitky nedostatečného (jen "šablonovitého") odůvodnění příkazu k prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že ve vymezených prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti či výstižnosti příslušných určení (začlenění věty o "terénním motocyklu" je zjevně jen omylem převzaté z nesouvisejícího rozhodnutí), stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků slouží.

Nic zásadního nelze vyvodit ze stěžovatelčiny úvahy ohledně nepřiměřeně obecného vymezení prostor, do nichž je z pověření soudu policejní orgán povolán "vstoupit"; rozhodující soud ústavněprávně relevantní vadu nezaložil tím, že implicite vycházel z návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor ze dne 16. 2. 2012 č. j. 2 ZT 387/2011-42, v němž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě konstatoval, že vzhledem k absenci označení jednotlivých kancelářských prostor nelze identifikovat jejich konkrétní uživatele. K otázce existence podnájemní smlouvy lze připomenout též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 745/07 ze dne 17. 7. 2007.

Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu tedy nelze nic zásadního vytknout. Soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval otázkou, o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se konkretizované osoby mohly dopustit trestného jednání, a k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba. Dostatečně konkrétně uvedl, z jakých skutečností přijaté závěry vycházejí, a lze proto uzavřít, že napadený příkaz s požadavky stanovenými v § 82 tr. řádu není v kolizi; nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů byla vydáno stěžovatelkou kritizované rozhodnutí, podává.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelčiny ústavní stížnosti, spočívající na námitce shrnuté pod bodem 1. Jinak řečeno, obsah napadeného rozhodnutí soudu nelze - ve sledovaném směru - považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 26 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.

Ve vztahu k výhradám rekapitulovaným pod body 2., 3. a 4. je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis.

To je v dané věci významné potud, že ústavní stížnost stěžovatelky právě tyto limity - v této části - nerespektuje, neboť se primárně spojuje s tvrzenými právy J. Č., J. L., resp. JUDr. T. T., Ph.D., jde-li o odkaz k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009.

Obzvláště v situaci, kdy ústavní stížností napadený příkaz vychází též z dalších pramenů (výpovědi svědků, úřední záznamy o podání vysvětlení, odposlechy a písemnost nazvaná "Podmínky pro vzájemnou spolupráci"), je třeba stěžovatelčiny námitky týkající se procesní nepoužitelnosti některých důkazů (včetně získaných údajně za pomoci policejní provokace či vztahujících se k období následujícímu publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 ve Sbírce zákonů) považovat za procesně předčasné, a tím nepřípustné; pokud se rozhodující soud blíže touto rovinou posuzovaného návrhu státního zástupce blíže nezabýval, své usnesení ústavněprávním deficitem nezatížil.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti - stran námitek rekapitulovaných pod bodem 1. - zjevně neopodstatněný a ve zbylé části podaný někým zjevně neoprávněným, resp. též nepřípustný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.