III. ÚS 1792/13
III.ÚS 1792/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Benátského, zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2013 č. j. 3 Ads 53/2012-17 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012 č. j. 1 Ad 74/2011-43, spolu s návrhem na zrušení vyhlášky č. 359/2009 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 5. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutím orgánů České správy sociálního zabezpečení upravujícím stěžovatelův nárok na přiznání invalidního důchodu pro invaliditu nižšího stupně.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u stěžovatele došlo následkem úrazu z roku 2001 k poklesu pracovní schopnosti v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Na základě posudkových hodnocení ze dne 27. března 2006 a 23. května 2007 byl stěžovatel uznán plně invalidním. Orgány České správy sociálního zabezpečení následně na základě posudku ze dne 18. dubna 2011 rozhodly, že stěžovateli nově náleží invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, namísto invalidity III. stupně jako doposud. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který s ohledem na stěžovatelovy námitky nechal posoudit stěžovatelův zdravotní stav u Posudkové komise MPSV ČR v Praze a následně nechal rovněž udělat srovnávací posudek. Ten vypracovala dne 1. února 2012 Posudková komise MPSV ČR v Plzni, přičemž dospěla k závěru, že posudky z dřívějších let jsou posudkově nadhodnocené a nezdůvodněné, neboť omezení pracovní schopnosti je menší než v míře 70 %, což je hranice pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. Na základě provedených důkazů následně městský soud stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť neshledal důvodu se odchýlit od závěrů obou posudků. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, jelikož vyhodnotil závěry městského soudu jako správné. Ke stěžovatelově námitce, že ke změně stupně jeho invalidity došlo v důsledku změny právní úpravy, v podobě nabytí účinnosti vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity; dále jen "vyhláška č. 359/2009 Sb."), Nejvyšší správní soud poznamenal, že tato argumentace je vedena v rovině politické, neboť případný záměr zákonodárce racionálně změnit podmínky pro přiznání invalidního důchodu pro nejvyšší stupeň invalidity není v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Argumentace stěžovatele

3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušují právo na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1, čl. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že nabytím účinnosti vyhlášky č. 359/2009 Sb. došlo k protiústavnímu "vyléčení" mnoha osob odkázaných na invalidní důchod. Tato změna právního řádu pak v některých případech podobných stěžovatelovu zcela právo na hmotné zabezpečení anuluje. Současná právní úprava tak dle stěžovatele nepřiměřeně porušuje princip solidarity, princip přiměřeného hmotného zabezpečení a právo na slušný život. Podmínky pro přiznání invalidního důchodu jsou nastaveny příliš tvrdě a potlačují tak ochranou funkci sociální politiky, k níž je stát zavázán zněním Listiny. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí a vyhlášku č. 359/2009 Sb. zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Především je třeba zdůraznit, že stěžovatelovy úvahy ohledně přiměřenosti ochrany osob odkázaných na sociální dávky jsou v projednávané věci z velké části nepřípadné, neboť stěžovatelův nárok nebyl "rekvalifikován" z důvodů právních, nýbrž především z důvodů skutkových, důkladně popsaných v odborných posudcích a příkladně shrnutých v rozhodnutí správních soudů. Obě posudkové komise shledaly dříve vydaná rozhodnutí, přisuzující stěžovateli nárok na invalidní důchod pro plnou invaliditu, jako posudkově "nadhodnocená". Stěžovatelova argumentace stran "zázračného vyléčení" celé řady osob závislých na dávkách se tak zdá být do značné míry účelová, neboť nijak nereflektuje konkrétní okolnosti stěžovatelova případu (např. skutečnost, že stěžovatel byl schopen pracovat na částečný úvazek nebo skutečnost, že posudky stanovená hranice snížení schopnosti výdělečné činnosti o 60 % by zásadně pro uznání plné invalidity nestačila ani za dřívější právní úpravy), což dává ústavní stížnosti v určitých částech charakter tzv. actio popularis, která je v řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřípustná, neboť je prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv samotného stěžovatele.

7. Nutno zdůraznit, že se s touto námitkou v dostatečné míře vypořádal Nejvyšší správní soud, který správně poukázal na to, že současné nastavení podmínek pro získání invalidního důchodu nelze hodnotit jako rozporné s čl. 30 odst. 1 Listiny. Nadto je třeba poznamenat, že stěžovatel nijak neupřesňuje, v čem jsou podmínky pro přiznání invalidního důchodu podle současné úpravy protiústavní, tedy v čem např. uvedená vyhláška konkrétně odporuje jednat zmocňovacím ustanovením § 108 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 306/2008 Sb., a § 127 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 479/2008 Sb. (ve vazbě na čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR). Jakkoliv lze jistě souhlasit, že současná situace v oblasti sociální ochrany není dokonalá, jedná se primárně o otázku sociální a zdravotní politiky, jejíž právní zakotvení dosahuje ústavněprávní roviny až v extrémních případech v podobě zásahu do podstaty a smyslu práva na přiměřené hmotné zabezpečení při pracovní neschopnosti. Takový neústavní zásah však stěžovatel ve vztahu vůči vlastní osobě s ohledem na výše uvedené okolnosti případu neprokázal, a jiné blíže nekonkretizované případy jiných zdravotně postižených osob nemohly být předmětem tohoto řízení.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Procesní osud ústavní stížnosti pak logicky sdílí i návrh na zrušení právního předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.