III. ÚS 1789/09
III.ÚS 1789/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem se sídlem Chrastava, Náměstí 1. máje 347, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5072/2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 36 Co 66/2007 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2006 sp. zn. 15 C 305/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Shora identifikovaným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal, aby bylo žalovanému - Statutárnímu městu Liberci (dále též "vedlejšímu účastníku") - uloženo "postupovat při prodeji domu ve Skalní ulici č. 494/3 v Liberci podle zásad privatizace s účinností ke dni 1. 7. 1995", a současně se domáhal určení, že "kupní smlouva č. j. 2603/00/0253 s účinky vkladu ke dni 1. 11. 2000" je neplatná a že vlastníkem "domu čp. 494/3 ve Skalní ul. v Liberci" je žalovaný. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl.

Žalobou stěžovatel vyjádřil, že se cítil poškozen procesem privatizace obecních bytů žalovaného, neboť v jeho průběhu byly změněny její podmínky, a to v jeho neprospěch. Tím měl být diskriminován, neboť byl postaven do nevýhodné pozice oproti občanům, do jejichž vlastnictví mohl být obecní byt převeden předtím, než ku změně zásad privatizace došlo.

Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že ku stěžovatelem tvrzené diskriminaci nedošlo, jelikož je výsostným právem každého vlastníka rozhodnout o způsobu zcizení svého majetku, což dopadá i na prodej tzv. obecních bytů. Odvolací soud právní závěry nalézacího soudu potvrdil, a za rozhodující měl, že v rozhodném právním kontextu platí princip rovnosti subjektů občanskoprávních vztahů a jejich smluvní autonomie.

Stěžovatel v ústavní stížnosti má nadále za to, že vedlejší účastník porušil čl. 1 a čl. 3 Listiny, neboť se v rámci procesu privatizace obecních bytů "měnila pravidla uprostřed hry", přičemž byla určitá skupina osob (oproti němu) zvýhodněna, jestliže měla možnost koupit byt do osobního vlastnictví dle původních pravidel; pro toto zvýhodnění resp. znevýhodnění přitom nebylo objektivní a rozumné zdůvodnění. Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že obecné soudy "jednostranně hodnotily skutečný stav věci, vycházely pouze z tvrzení a důkazů svědčících a zvýhodňujících žalovanou a rozhodly v rozporu s přirozenou spravedlností s ohledem na stav tehdejší společnosti a podmínky pro nabývání věcí do osobního vlastnictví".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.

Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že byl postupem vedlejšího účastníka při privatizaci jeho bytového fondu diskriminován, neboť nemohl nabýt do vlastnictví bytovou jednotku za výhodnějších podmínek podle dřívějších "zásad privatizace" jako někteří jiní občané téhož statutárního města. Toto tvrzení stěžovatel předestřel v žalobě (spolu s na ně vázanými nároky, směřujícími proti vedlejšímu účastníku), o které bylo rozhodnuto obecnými soudy, a to ve třech instancích. Jelikož se jím obecné soudy zabývaly, je metodologicky adekvátní námitky porušením čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny (zřejmě ve vztahu k čl. 11 odst. 1) posuzovat primárně právě z hlediska, jehož se stěžovatel dožaduje, totiž zda se mu dostalo v soudním řízení o nich spravedlivého procesu ve smyslu dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodného hmotného práva je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je vzhledem k obsahu ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (i kdyby o ně mohlo jít) je zde logicky prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. To je významné proto, že tak je tomu i v dané věci.

Nic totiž nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a pro "jednostranné hodnocení skutečného stavu věci", jež stěžovatel tvrdí, není zřetelného podkladu, nehledě na to, že výsledek řízení byl ustaven zásadně v rovině právní.

V ní obecné soudy "ústavněprávně" nepochybily již potud, že se stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodněních napadených rozhodnutí se s nimi i adekvátně vypořádaly. Ústavní soud neshledává důvod - z pozic svého přezkumu (viz výše) - oponovat jimi přijaté interpretaci rozhodného podústavního práva, jakož i dovozenému závěru, že k dotčení (natož porušení) ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny nedošlo. Jinak řečeno, a cestou shrnutí, platí, že soudy uplatněné právní názory nevybočují ze zákonných mezí, a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné; odůvodnění jejich rozhodnutí je jim konformní též tím, že je srozumitelné, vyznačuje se náležitou logickou stavbou, a působí přesvědčivě.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel ostatně námitky proti postupům obecných soudů formuluje jen vágně a nekonkrétně, je namístě též poznamenat, že Ústavní soud zde v mnohém supluje procesní povinnosti stěžovatele formulovat důsledně ústavněprávní námitky, jestliže jejich porušení pociťuje jako "citelnou křivdu"; Ústavní soud totiž není povolán přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska námitek jiných, než které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, jelikož není suprerrevizní instancí, a opak by neodpovídal roli, jež mu byla ústavodárcem svěřena (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).

Stěžovatel ústavní stížností tedy pokračuje toliko v polemice se závěry obecných soudů, a zcela nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu (přestože nepodléhají bezpodmínečnému meritornímu přezkumu ani v rámci řízení dovolacího); jak bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.

Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že stěžovatelova představa o diskriminačním postupu vedlejšího účastníka pramení zřejmě z toho, že pomíjí, že nevystupoval při prodeji bytů ve svém vlastnictví ("privatizaci svého bytového fondu") ve vrchnostenské pozici, nýbrž v postavení soukromoprávního účastníka smlouvy, a všem nájemníkům dotčeného bytového domu předložil stejnou ofertu, kterou v podmínkách smluvní autonomie mohli, resp. nemuseli akceptovat. Nepřijal-li ji stěžovatel - na rozdíl od ostatních (a následných členů bytového družstva) - jest jeho nynější "nevýhodné" postavení připisovat nikoliv diskriminačnímu postupu vedlejšího účastníka, nýbrž jeho vlastnímu jednání; je přitom vhodné připomenout i okolnost, že vedlejší účastník neměl v dané věci kontraktační povinnost (srov. Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J. Horák, T.: Zákon o vlatnictví bytů. Komentář, 3. doplněné a přepracované vydání, Praha: C.H. Beck, 2005, s. 226-227).

Tím je shora předznačený úsudek, že posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.