III. ÚS 1780/13
III.ÚS 1780/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky EB, společnost s ručením omezeným, IČ 47216654, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013 č. j. 30 Cdo 626/2013-172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012 č. j. 21 Co 155/2012-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. prosince 2011 č. j. 26 C 110/2010-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 3. 6. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) domáhala zrušení usnesení téhož soudu (ze dne 28. února 2008 č. j. 23 C 257/2004-286), kterým byl schválen smír uzavřený mezi účastníky ohledně určení vlastnictví ke specifikovaným bytovým jednotkám. Po provedeném řízení uzavřel, že "nepovažuje soudem schválený smír uzavřený účastníky dne 28. 2. 2008 za neplatný pro rozpor s hmotným právem, neboť ho učinili svobodně, jasně a určitě a srozumitelně tak, jak vyžaduje ustanovení § 37 obč. zákoníku. Tato jejich vůle vyplývá ze samotným (samotných) kupních smluv, kterou stvrdili uzavřením inomonátní (inominátní) smlouvy ze dne 9. 1. 2008. Povaha věci připouští, aby účastníci uzavřeli smír ohledně vlastnictví k věci. Není tedy důvod, aby nyní soud zrušil schválený smír pro rozpor se zákonem, neboť takový rozpor zde není.". Obvodní soud uvedl, že dne 28. 12. 2004 stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva k bytovým jednotkám, avšak po provedeném dokazování (aj.) navrhla uzavřít předmětný smír, který byl též poté soudem schválen. Dne 28. 4. 2010 však podala žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru, přičemž důvody žaloby byly stejné jako v předchozí žalobě na určení vlastnictví. Žalobkyně tedy v původním řízení o žalobě na určení vlastnictví tvrdila, že smlouvy o koupi bytů jsou neplatné, aby poté uzavřela smír s výslovným uvedením, že na základě těchto smluv vzniklo žalovaným vlastnické právo k bytům, aby poté opět - žalobou na zrušení usnesení o schválení smíru - tvrdila, že kupní smlouvy jsou neplatné, a proto má být neplatný i smír. Mezi tím však podepisuje dohodu, podle níž "jednou pro vždy z důvodu právní jistoty se záměrem postavit právní vztahy účastníků této dohody najisto ve věci vlastnického práva" žalovaných k těmto bytům čestně prohlásila spolu se žalovanými, že byty byly řádně prodány, žalovaní řádně uhradili kupní ceny a jsou nezpochybnitelnými vlastníky bytů. Podle obvodního soudu by stěžovatelka měla mít na mysli zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Obzvláště, je-li na jedné smluvní straně společnost, která vyvíjí obchodní činnost a vstupuje do obchodních vztahů s jinými subjekty.

3. Městský soud v Praze potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětný soudní smír není v rozporu s hmotným právem. Otázka neplatnosti převodních smluv nebyla významná pro posouzení neplatnosti smíru, který účastníci ve věci vlastnictví specifikovaných bytových jednotek uzavřeli. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že žaloba na zrušení rozhodnutí o schválení smíru je v podstatě mimořádným opravným prostředkem, prolamujícím účinky právní moci usnesení o schválení smíru. Názoru stěžovatelky podle odvolacího soudu nelze přisvědčit i proto, že je v rozporu se smyslem soudního smíru jako procesního institutu, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor. Stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva, v rámci tohoto řízení však uzavřela s žalovanými smír podle inominátní smlouvy, která vlastnictví žalovaných k bytům stvrdila. Tím měl odvolací soud zjevně na mysli, že stěžovatelka nemůže - spravedlivě - spor o vlastnictví sama vyvolat a v rámci něho namítat neplatnost kupních smluv, pak svoji verzi vzít v podstatě zpět a uzavřít tak smír za účelem konstatace vlastnictví žalovaných, načež posléze (dva roky od právní moci usnesení o schválení verzi) se opět vrátit ke své sporné verzi, že vlastně vlastnicí bytů nejsou žalovaní, nýbrž ona.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, kterou příkladmo citoval. K uzavření soudního smíru došlo ve sporu o určení vlastnictví ke třem bytovým jednotkám. Povaha věci přitom umožňovala takový smír (jenž by deklaroval předmětný věcně právní vztah nyní žalovaných k označeným bytovým jednotkám) uzavřít, byť do meritorních výroků byla zcela nepatřičně převzata nadbytečná, (obsahově) nesourodá a do jisté míry (bez použité interpretace celého textu) matoucí (zde především ve smyslu rozlišování mezi tzv. vkladovým principem a soudním rozhodnutím představujícím tzv. záznamovou listinu) formulace, že žalovaní jsou vlastníky označených bytových jednotek "na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003". Nicméně tato okolnost nemá žádný vliv na správnost, resp. souladnost vydaného soudního s hmotným právem. Tímto uzavřeným soudním smírem totiž účastníci "odklidili" mezi nimi dosud sporné právní vztahy k předmětným bytovým jednotkám, přičemž podkladem pro změnu vlastnického práva v katastru nemovitostí zde není ve výrocích předmětného usnesení (smíru) citovaná kupní smlouva ze dne 21. ledna 2003, nýbrž samotné usnesení, jímž byl takový smír uzavřený mezi účastníky Obvodním soudem pro Prahu 2 schválen.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že po celou dobu řízení před obecnými soudy tvrdila neplatnost kupních smluv k bytům. Před soudy poukazovala na nutnost respektovat vůli účastníků při uzavření smíru, a tedy především respektovat následující část smíru: "Určuje se, že vlastníky bytové jednotky č... jsou na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21.1.2003 žalovaní". Z tohoto znění podle stěžovatelky vyplývá vůle účastníků deklarovat, že smlouva o prodeji bytu je platnou a právě z toho důvodu jsou žalovaní jejími vlastníky; naopak tento projev vůle jednoznačně vylučuje, že by účastníci uzavřením smíru zamýšleli smír učinit novým titulem pro nabytí dotčených nemovitostí. Nemůže se tedy jednat o jakési narovnání v tom směru, že by se účastníci dohodli, že i tehdy, budou-li kupní smlouvy neplatné, přesto jsou vlastníky žalovaní. Podle soudů tak případná neplatnost kupních smluv není důležitá pro posouzení platnosti smíru, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Nejvyšší soud podle stěžovatelky znění smíru bagatelizoval tak, že uvedl, že "Povaha věci umožňovala takový smír uzavřít, byť do meritorních výroků byla zcela nepatřičně převzata nadbytečná, (obsahově) nesourodá a do jisté míry (bez použité interpretace celého textu) matoucí formulace, že žalovaní vlastníky označených bytových jednotek "na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21.1.2003". Podle stěžovatelky Nejvyšší soud tímto výkladem - aniž by bylo při dovolacím řízení prováděno dokazování, aniž by bylo nařízeno jednání - porušil zásadu přímosti a bezprostřednosti při dokazování, neboť oproti soudům nižších stupňů jinak interpretoval smír (především ve smyslu jisté nadbytečnosti části smíru ve slově "platná" kupní smlouva). Rovněž soudy podle stěžovatelky extrémně interpretovaly smír, mj. se odchýlily od výkladového pravidla obsaženého v § 35 odst. 2 občanském zákoníku, podle něhož úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, kdežto otázky výkladu podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů (jako v tomto případě) je v kompetenci Nejvyššího soudu.

9. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci nelze soudu nic vytknout. Rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

10. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatelka vychází z nepřiléhavé premisy, že Nejvyšší soud jinak (oproti soudům nižších stupňů) vyložil smír. Ve skutečnosti Nejvyšší soud zaujal stejný názor jako obecné soudy, tedy že v podstatě šlo o jakési narovnání, podle něhož i tehdy, budou-li kupní smlouvy neplatné, jsou vlastníky bytů žalovaní. To plyne i z argumentace soudu prvního i druhého stupně, v rámci níž poukazují na časovou a věcnou souvislost, kdy nejprve stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnictví z důvodu tvrzené neplatnosti kupních smluv, avšak v témže řízení poté uzavřela smír podle inominátní smlouvy, která vlastnictví žalovaných k bytům stvrdila, nehledě na to, že v projednávané platí tradiční maxima "nemo auditur propriam turpitudinem allegans" (dnes označená obvykle jako tzv. estoppel), neboť - jak plyne z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu - návrh na uzavření soudního smíru učinila sama stěžovatelka.

11. Již obvodní soud zde poukazuje na znění dohody, která byla výslovně podepisována z důvodu právní jistoty se záměrem postavit právní vztahy účastníků dohody najisto ve věci vlastnického práva žalovaných. Pokud by měla být přiléhavá interpretace stěžovatelky, podle níž údajně měla mít stěžovatelka a žalovaná na mysli, že pouze v případě platnosti kupních smluv platí vlastnictví žalovaných, pak by tento hlavní cíl inominátní dohody a smíru (obvodním soudem explicitně rozebíraný) ztrácel podstatný smysl; nebyla by tím totiž nastolena právní jistota, když stěžovatelka by v budoucnu kdykoli mohla namítat neplatnost kupních smluv, a to třeba ve stejném typu řízení o určovací žalobě, které však předtím skončilo smírem. Koneckonců při takovém hypotetickém úmyslu (stěžovatelkou tvrzeném) stran smíru by žalovaný neměl rozumný důvod jej podepisovat, když by právě neodstranil budoucí spory ohledně kupních smluv. In facto proto Nejvyšší soud svůj názor ve srovnání s nižšími soudy pouze formulačně - bez významové (obsahové) změny - o něco jinak koncipoval, když použil explicitní formulace o jisté nadbytečnosti příslušné části smíru, resp. že jde o textaci poněkud matoucí. Pokud se tak Nejvyšší soud od nižších soudů významově ve svých závěrech neodchýlil, nelze ani hovořit o porušení zásady přímosti a ústnosti dokazování.

12. Samotné hodnocení důkazů - byť bez jejich opakování - neporušuje základní práva účastníka řízení. Taková situace je běžná. Aby mohl odvolací či dovolací soud přezkoumat správnost skutkových závěrů nižšího soudu, pak z povahy věci důkazy (před nižším soudem provedené) hodnotí i sám. Pokud nedospěje k odlišným skutkovým závěrům, není povinen již jednou provedené důkazy opakovat, protože zásady přímosti a ústnosti dokazování byly dodrženy již u nižšího soudu. Z vysvětleného též plyne nepřípadnost námitky stěžovatelky o extrémní interpretaci inominátní dohody a smíru ze strany obecných soudů. Právě naopak, v rozhodnutích (zejména obvodní soud naznačuje účelovost postupu stěžovatelky) lze spatřovat i étos, čemuž lze jako úsilí obecných soudů o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné, a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti přisvědčit.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.