III. ÚS 1778/09
III.ÚS 1778/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Janou Hoškovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 37, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2009 č. j. 1 Co 341/2008-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 37 C 38/2008-223, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2009 č. j. 1 Co 341/2008-231 namítá porušení čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 č. j. Ncp 354/2007-95 bylo řízení a rozhodování ve věci dosud vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 2/2007, týkající se údajně neoprávněného zásahu do pověsti stěžovatele (dříve žalobce), postoupeno k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu místně a věcně příslušnému. Označený soud v řízení o ochranu osobnosti nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Toto rozhodnutí následně potvrdil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze porušil jeho základní právo domáhat se toho, aby "byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno a právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy".

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 37 C 38/2008-223 v řízení o ochranu osobnosti proti žalovaným: 1) Československé obchodní bance a. s., 2) GE Money Bank, a. s., 3) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, 4) M. K. a 5) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění soud prvního stupně, aniž zkoumal naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků pro jeho poměry, ze skutkových tvrzení žaloby zjistil, že se v dané věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění nebo bránění práva.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Z obsahu podaného odvolání soud zjistil, že stěžovatel je ve vztahu k prvním třem žalovaným v právním postavení osoby zajišťující jejich pohledávky za úpadcem - společností IKOV spol. s r. o. z důvodu jeho ručení a uzavření zástavních smluv. Tito žalovaní jsou v právním postavení konkursních věřitelů. Jejich jednání, jímž uplatňovali svá práva, byť vedla k pozbytí majetku stěžovatele, nelze kvalifikovat jako porušení osobnostních práv stěžovatele, a proto ve vztahu k nim dospěl odvolací soud ke shodnému závěru se soudem prvního stupně o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva.

V případě žalovaného ad 4) odvolací soud konstatoval, že jde o správce konkursní podstaty úpadce; u žalovaného ad 5) stěžovatel spatřuje zásah do svých osobnostních práv v jeho odpovědnosti za jednání konkursního soudu a za postup orgánů činných v trestním řízení. Ani u těchto žalovaných nelze podle názoru odvolacího soudu v případě výkonu soudní moci a plnění zákonných povinností státních orgánů spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele.
III.

Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné opakovaně odkázat na svoji již standardní judikaturu zdůrazňující, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto důvodu není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost, jako je tomu v projednávané věci, proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výhradně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavněprávních principů, které lze shrnout tak, že je zkoumáno, zda rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím nebyly dotčeny ústavně zaručená práva a svobody jejich účastníků, zda takové řízení bylo vedeno v mezích ústavních kautel a zda ho jako celek je možné považovat za spravedlivé.

V projednávané věci stěžovatel sice připouští, že jím vymezený okruh účastníků řízení o ochraně osobnosti pravděpodobně "neodpovídá skutečným původcům zásahu do jeho osobnostních práv", ale je přesvědčen o tom, že podstata jeho nároku vůči státu je "legitimní a způsobilá k soudnímu přezkumu". Taková argumentace je však pouhou polemikou se závěrem obou obecných soudů o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva stěžovatelem v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 38/2008.

Rozhodnutí soudu o tom, zda jsou v konkrétní věci splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení uplatněných stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Jedině v případě, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého ústavně zaručeného práva nebo svobody, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud k ochraně práv stěžovatele oprávněn zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 26/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud z tohoto pohledu přezkoumal napadená rozhodnutí, avšak pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah, nezjistil.

Zejména ve vztahu k odůvodnění usnesení odvolacího soudu nelze dovodit, že by se tento soud dostatečně podrobně nezabýval jedním z kritérií rozhodování podle ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. zda se jedná v projednávané věci o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Závěry uvedené v jeho rozhodnutí nevybočují z mezí ve věci aplikovaného ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a jsou ústavně konformní.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.