III. ÚS 1775/17
III.ÚS 1775/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. B., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2017 sp. zn. 14 To 69/2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2017 č. j. 6 Nt 52/2017-46, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 13, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 písm. f), odst. 3, čl. 6 odst. 3 písm. b) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") podle § 204 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění účinném do 30. 4. 2017, za použití § 94 odst. 1 téhož zákona vzat do předběžné vazby, přičemž zároveň krajský soud nepřijal žádné ze stěžovatelem navrhovaných náhradních zajišťovacích opatření. Na stěžovatele byl dne 12. 10. 2016 příslušným orgánem Lotyšské republiky (dále jen "Lotyšsko") vydán evropský zatýkací rozkaz, z něhož ve spojení s dalšími podklady, které měl krajský soud k dispozici, vyplývá, že stěžovatel byl v Lotyšské republice pravomocně odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin, který by dle českého práva mohl naplňovat znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a dále též přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 trestního zákoníku nebo přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, k jehož výkonu má být stěžovatel předán. Zároveň krajský soud neshledal existenci podmínek, které by umístění stěžovatele do předběžné vazby bránily. Návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem krajský soud shledal důvodným, když u stěžovatele bezprostředně hrozí obava z útěku s cílem vyhnout se případnému rozhodnutí o předání do vyžadujícího státu.

3. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o níž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nejprve uvádí, že se svým předáním do Lotyšska nesouhlasí a má za to, že proces v Lotyšsku byl politicky motivován. Stěžovatel tvrdí, že jeho odsouzení pramení z jeho účasti na nepokojích v roce 2009 v Rize, po kterých došlo k pádu vlády, přičemž stěžovatel jakožto zástupce protestujících hovořil v televizi a nutnost nepokojů veřejně obhajoval, neboť měl za to, že státní moc v Lotyšsku zcela selhala, demokracie byla ohrožena, a občané tudíž měli právo přistoupit k takovým opatřením, která svou důrazností vedla ke změně. Pokud jde o samotné trestní řízení, toto stěžovatel považuje za nespravedlivé a zmanipulované, neboť jím navržené důkazy nebyly provedeny, slyšení svědci vypovídali v přípravném řízení nápadně shodně ve všech případech (vyšetřováno bylo několik desítek lidí) a v řízení před soudem poté zcela nejednoznačně, avšak i přesto byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel má rovněž informace o tom, že mu ve vězení v Lotyšsku hrozí fyzické nebezpečí. Řízení o přeměně trestu proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, tento byl v danou dobu na zahraniční stáži, a ačkoli opakovaně žádal o odročení jednání s tím, že chce být osobně přítomen a soudu vysvětlit svůj postoj, jeho žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že trestný čin, kterým byl uznán vinným, je atavismem sovětského právního řádu, nese prvky kolektivní viny a je v rozporu s trestním zákonem Lotyšska, jakož i s principy moderního právního státu, tedy v rozporu i s českým právním řádem a ústavním pořádkem.

5. Konkrétní porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že při svém rozhodování obecné soudy postupovaly formálně, nezohlednily specifika osoby a případu stěžovatele, a omezení osobní svobody je v daném případě tudíž neproporcionální, když fakticky nedošlo pouze k omezení stěžovatele ve svobodném pohybu, ale rovněž ke zcela zásadnímu zásahu do dalších stěžovatelových práv.

6. Porušení svých práv podle čl. 36 ve spojení s čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že již při svém výslechu u vazebního zasedání uvedl, že z České republiky neodjede, že si najme hotel a vyčká rozhodnutí soudu ve věci evropského zatýkacího rozkazu. Stěžovatel soudu nabídl svůj písemný slib, odevzdání cestovního dokladu, podrobení se dohledu probačního úředníka, podrobení se elektronickému monitoringu svého pobytu a také nabídl soudu peněžitou záruku. Ve své stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu potom stěžovatel doložil, že si pronajal v České republice byt, kde na rozhodnutí soudu vyčká, za stěžovatele se zaručil přítel jeho otce, český spisovatel Jiří Žáček a stěžovatel taktéž zaslal soudu výpis ze svého bankovního účtu a potvrzení, že vyjma cestovního pasu nemá jiný cestovní doklad. Stěžovatel namítá, že krajský soud mu neumožnil, aby doložil některá svá tvrzení a neinformoval jej, že nedoložení těchto tvrzení může mít vliv na rozhodnutí, čímž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo znemožněno se k věci řádně vyjádřit a doložit důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel považuje za porušení svých práv i skutečnost, že krajský soud na jeho tvrzení rovnou pohlížel jako na nepravdivá a dodává, že ačkoliv je právem obviněného hájit se jakýmkoli způsobem a tudíž i lhát, nelze a priori předpokládat, že obviněný nehovoří pravdu, neboť toto by vedlo k tomu, že obviněný musí všechna svá tvrzení dokazovat, tedy i tvrzení o své nevině, což přímo koliduje s presumpcí neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

7. Stěžovatel dále namítá, že důvodnost obav z útěku shledaly krajský i vrchní soud v tom, že stěžovatel přijel do České republiky toliko za účelem krátkodobé stáže a že se od roku 2016 nezdržoval v Lotyšsku, kde měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Stěžovatel má však za to, že toto tvrzení neodůvodňuje obavy z jeho útěku, nejsou zde žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly, že by stěžovatel v případě propuštění ze zadržení utekl [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2121/10 z 16. 11. 2010 (N 228/59 SbNU 323) a II. ÚS 1542/07 z 18. 10. 2007 (N 166/47 SbNU 185)]. Stěžovateli dále bylo v souvislosti s hrozbou útěku přičteno k tíži, že je schopen pracovat odkudkoliv, tudíž by v případě propuštění mohl pokračovat v předchozím způsobu života a nadále se vyhýbat nástupu trestu odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že ani tento náhled na věc není korektní, neboť právě naopak - to, že je stěžovatel schopen pracovat odkudkoliv, svědčí pro pravdivost jeho tvrzení, že by v případě propuštění byl schopen pracovat z místa, které by mu soud v České republice určil (např. z pronajatého bytu). I tento závěr je tudíž v rozporu s právem na spravedlivý proces.

8. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud se meritorně nezabýval jeho novými návrhy, nerozhodl o možnosti nahradit vazbu zárukou důvěryhodné osoby, přestože v odůvodnění uvedl, že taková záruka vyvolává pochybnosti, je-li důvěryhodná osoba v Praze a stěžovatel by se měl zdržovat v Teplicích. K tomu považuje stěžovatel za nutné uvést, že z žádného předpisu nevyplývá, že důvěryhodná osoba má 24 hodin denně fyzickou přítomností působit na osobu stěžovatele, naopak, již z použití slova "působit" lze vyvodit, že nejde o hlídání, ale spíše o působení morální, které je možné vykonávat i na dálku po telefonu, prostřednictví počítače, jde o morální záruku, o respektování dané osoby a závaznosti jejích rad pro stěžovatele. V tomto případě soud vyložil nesprávným způsobem ustanovení trestního řádu, když je vyložil způsobem značně zužujícím, což je rovněž v rozporu s právem na spravedlivý proces. S tímto a rovněž s čl. 5 odst. 3 Úmluvy je v rozporu rovněž to, že se vrchní soud návrhem stěžovatele meritorně nezabýval a nerozhodl o něm.

9. Stěžovatel má dále za to, že pokud jde o samotnou možnost nahradit vazbu dalšími instituty, obecné soudy nedostatečně poměřily míru omezení základních práv a svobod stěžovatele a riziko, že by mohl uprchnout, a schopnost nabízených opatření k nahrazení vazby tak, aby bylo dosaženo účelu řízení o evropském zatýkacím rozkazu.

10. K dalšímu zajišťovacímu institutu nahrazujícímu vazbu, stěžovatel uvádí, že souhlasil s tím, že by se podrobil elektronickému sledování svého pohybu, což český právní řád umožňuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že není jeho chybou, že český systém nebyl dosud schopen uvést elektronické náramky "v platnost". Důležité dle stěžovatele je, že sám zákonodárce uznává, že možnost sledování osoby je způsobilá nahradit vazbu a předpokládá, že tak bude činěno elektronicky. Stěžovatel rovněž souhlasil s tím, že se bude ve stanovenou dobu zdržovat v určeném obydlí. Z pohledu ústavnosti omezení základních práv je rozhodující to, co stanoví zákon a pokud faktické provedení zákona je spojeno s překážkami (plynoucími z neschopnosti státu v přiměřené době zákonná opatření uvést v činnost), je na státním orgánu, aby tyto překážky vyřešil a překonal, takovýto nedostatek nemůže jít k tíži stěžovatele.

11. Stěžovatel dále namítá, že s ohledem na čl. 17 bod 3 rámcového rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) považuje délku řízení o předání za nepřiměřenou.

12. V souvislosti s tvrzeným porušením dalších práv stěžovatel namítá, že umístěním do vazby mu bylo znemožněno používání počítače. Zákon o výkonu vazby, s ohledem na skutečnost, že byl přijat v roce 1993, neodráží způsob života v roce 2017 a rozšíření informačních technologií a jejich možnosti. Dle § 2 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdější předpisů, plyne, že během výkonu vazby smí být obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná ke splnění účelu vazby z hlediska jejího důvodu a k zachování stanoveného vnitřního pořádku a bezpečnosti. Dle § 13a odst. 4 zák. o výkonu vazby obviněný není oprávněn mít u sebe nebo používat ve výkonu vazby telefon nebo jiné komunikační nebo záznamové prostředky, včetně jejich příslušenství a součástí. Pokud by obviněný byl v místnosti k tomu určené, není důvod mu pod dohledem patřičné osoby upírat právo používat počítač např. k práci, k přípravě obhajoby, ke studiu či k vyhledávání informací. Pokud je důvodem vazby toliko obava z útěku obviněného, je takové omezení stěžovatele v rozporu s § 2 zákona o výkonu vazby.

13. Stěžovatel uvádí, že vzhledem k tomu, že je od svého vzetí do vazby 23 hodin denně na cele, 1 hodinu na vycházce a nemá přístup k počítači, je omezeno jeho právo obstarávat si prostředky na své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny), právo na přípravu obhajoby, neboť nemůže sám studovat judikaturu, literaturu a další materiály, jež by byly použitelné v řízení o přípustnosti předání do Lotyšska [čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy], právo na informace, neboť většina informací se dnes nachází "online" a pro stěžovatele jakožto pro cizince je možnost objednání denního tisku plynoucí z ustanovení zákona o výkonu vazby nedostatečná (čl. 17 odst. 1 Listiny) a současně žádný z těchto zásahů nepřispívá k naplnění důvodů vazby. Stěžovatel je ve vazbě rovněž podrobován osobním prohlídkám, které porušují právo na nedotknutelnost osoby a stěžovatel je považuje za ponižující (čl. 7 Listiny). Pokud by byla přijata opatření k náhradě vazby, stěžovatel by žádnému takovému zacházení nebyl podroben.

14. S ohledem na znění § 2 zákona o výkonu vazby nepovažuje stěžovatel za nezbytné pro naplnění účelu vazby ani porušení práva na ochranu listovního tajemství (čl. 17 Listiny, čl. 8 Úmluvy). Stěžovatel zjistil, že jeho korespondence je pravidelně kontrolována a odesílána s několikadenním či týdenním zpožděním, čímž je zasahováno do jeho práva na rodinný život, neboť komunikace s jeho rodinou je zcela neefektivní, návštěvy se konají dříve, než stěžovatelův dopis dojde adresátovi, ač běžně doručení dopisu do Lotyšska trvá cca 3 dny. Takovýto postup není nezbytný pro ochranu bezpečnosti výkonu vazby, ani pro ochranu pořádku, ani z jiných zákonem předpokládaných důvodů.

15. Stěžovatel závěrem svého návrhu udává, že vykonává vazbu v místnosti 2x4 metry, na okně je umístěn ochranný prvek, který je možno popsat jako skleněnou stříšku s otvorem na dně. Tento prvek zcela vylučuje řádné proudění vzduchu. Místnost je na slunné straně, a tudíž v cele značně stoupá přes den teplota. Stěžovatel je na cele s další osobou, vzduch je vydýchaný, a tudíž dochází dle stěžovatele k zásahu do jeho práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny. Stěžovatel žádal o možnost hrát na hudební nástroje. Toto mu nebylo umožněno, byt' mu nástroje byly zaslány do věznice. Stěžovateli je rovněž vytýkán hlasitý zpěv. Tímto je zasahováno do práva stěžovatele dle čl. 34 odst. 2 Listiny, ačkoli pro takovéto omezení není v zákoně dán podklad. Věznice má kulturní místnost, dle poznatků stěžovatele ale tato není příliš využívána.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

19. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která je v demokratickém právním státě jednou z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetu v databázi NALUS na adrese: http://nalus.usoud.cz]. I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález ze 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) a taktéž nález sp. zn. I. ÚS 2652/16]. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)]. Závěry uvedené judikatury Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i v projednávané věci, tj. v otázce tzv. předběžné vazby podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

20. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že byl ve svém domovském státě odsouzen z politických důvodů, a tudíž se jeho případné předání na základě evropského zatýkacího rozkazu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Lotyšska neslučuje s českým právním řádem a ústavním pořádkem. Ústavní soud však tuto námitku považuje za nedůvodnou. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení jasně vymezuje skutkový děj, za něhož se předmětný skutek, za nějž byl stěžovatel pravomocně v Lotyšsku odsouzen, odehrál, přičemž Ústavní soud se ztotožňuje s právním hodnocením, které krajský soud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil. Stěžovatel se dle závěrů krajského soudu měl zúčastnit dne 13. 1. 2009 masové demonstrace v Rize, v průběhu níž mělo dojít k různým násilnostem, demolování majetku, žhářským útokům atp. Stěžovatel měl sám taktéž k tomuto aktivně přispět, když na příslušníky policie měl zejména házet dlažební kostky, dále sám na vazebním zasedání uvedl, že při demonstraci úmyslně rozbil okno budovy parlamentu. Krajský soud z uvedeného správně dovodil, že tento způsob jednání stěžovatele dalece překračuje legitimní prostředky odporu, kterými lze v demokratické společnosti demokracii bránit. Ústavní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nebyl postižen za účast na uvedené demonstraci, nýbrž za skutky, kterých se při této demonstraci dopustil, přičemž takové jednání je trestné i v České republice.

21. Stěžovatel dále uvádí, že při svém rozhodování obecné soudy postupovaly formálně, nezohlednily specifika osoby a případu, a omezení osobní svobody je v daném případě tudíž neproporcionální. Ani s touto námitkou stěžovatele se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z napadených usnesení soudů obou stupňů vyplývá, že se zabývaly jak otázkou důvodnosti předběžné vazby, tak i otázkou uložení případných alternativních opatření, která by vazbu nahradila, avšak dospěly po důkladné úvaze k závěru, že v případě stěžovatele je dána hrozba útěku, přičemž v konkrétním případě bude účel zákona naplněn pouze při uložení předběžné vazby. K těmto závěrům obecné soudy dospěly zejména na základě zjištění, že stěžovatel nemá v České republice trvalé bydliště, jelikož se zde nacházel pouze přechodně za účelem vědecké stáže, která již skončila, přičemž stěžovatel sám přiznal, že měl v plánu odcestovat do Litevské republiky. Zároveň stěžovatel není aktuálně ani v České republice, ani nikde jinde, pracovně vázán, přičemž je osobou samostatně výdělečně činnou a pracuje přes internet. Stěžovatel v České republice nemá trvalý partnerský svazek, který by jej zde držel, neboť jeho partnerkou je občanka Litevské republiky. Děti stěžovatele žijí v Lotyšsku a kontakt s nimi stěžovatel udržuje toliko přes internet, což dle jeho názoru oběma stranám vyhovuje. Z hlediska důvodnosti závěrů ohledně existence hrozby útěku u stěžovatele tedy Ústavní soud dovozuje, že tato hrozba jednoznačně dána je. Pokud jde o otázku uložení náhradních zajišťovacích opatření, krajský i vrchní soud se jednotlivými návrhy stěžovatele zabývaly a své závěry jasně odůvodnily, když zejména konstatovaly, že v daném případě je hrozba útěku vysoce intenzivní. Hrozbě útěku by nebylo možno zabránit navrhovaným odevzdáním cestovního dokladu, když v podmínkách Schengenského prostoru se lze dost dobře pohybovat i bez něj. Dále ani peněžitá záruka by v daném případě nemohla naplnit účel zákona, tj. zabránit útěku, když stěžovatel sám uvedl, že jeho finanční prostředky by pokryly náklady na ubytování v hotelu v České republice přibližně na 14 dní, z čehož vyplývá, že stěžovatel nedisponuje takovými finančními prostředky, které by spolehlivě v podobě finanční kauce mohly předběžnou vazbu nahradit. Ke stejným závěrům obecné soudy dospěly i v případě navrhovaného písemného slibu a dohledu probačního úředníka, kdy je zjevné, že samotný písemný slib by nezaručoval v konkrétním případě ničeho a dohled probačního úředníka je primárně uzpůsoben na jiné situace, než na dohled nad tím, zda se konkrétní osoba zdržuje na konkrétním místě, nota bene samotná existence této formy dohledu opět není způsobilá možnému útěku stěžovatele zabránit. Záruka důvěryhodné osoby byla taktéž shledána nepřípadnou, když tato osoba je sice známým českým spisovatelem (Jiří Žáček), avšak dle tvrzení stěžovatele jde o přítele otce stěžovatele, tedy nejde o osobu blízkou přímo stěžovateli a nadto tato osoba žije v Praze, přičemž stěžovatel deklaroval, že v případě svého propuštění ze zadržení se nezamýšlí zdržovat v Praze, nýbrž v Teplicích. V tomto kontextu se tedy záruka důvěryhodné osoby jeví jako ryze formální opatření, které by riziku útěku nezabránilo. Pokud jde o elektronický monitoring, tento nebyl doposud v praxi zrealizován, a tudíž jej nelze uložit. Stěžovatel sice správně namítá, že neschopnost českých orgánů zavést tento institut do praxe, mu nelze klást k tíži, avšak z okolností případu je zjevné, že hrozba útěku je u stěžovatele tak vysoká, že nahrazení předběžné vazby tímto institutem by taktéž nepřipadalo v úvahu. Nehledě na to, že pokud nelze daný institut v praxi reálně aplikovat, stěžovatel se jeho uložení nemůže domáhat a žádné jeho ústavně zakotvené právo tímto praktickým deficitem porušeno není. Zmiňovaný institut pouze rozšiřuje paletu náhradních opatření, jež lze za vazbu v opodstatněných případech uložit.

22. Nedůvodná je taktéž námitka stěžovatele ohledně toho, že vrchní soud nerozhodl ve výroku napadeného usnesení o tom, že nepřijímá záruku důvěryhodné osoby, neboť stížnostní soud celou stížnost jako nedůvodnou zamítl, a tudíž neměl povinnost se jednotlivě ve výroku vyjadřovat ke každému opatření, které stěžovatel navrhl. Požadavek, který stěžovatel na napadené usnesení klade, je ryze formalistický, neboť z výroku napadeného usnesení vrchního soudu jasně vyplývá, že se vrchní soud neztotožnil se stížnostními námitkami a stížnost en bloc zamítl.

23. Stěžovatel taktéž namítá, že nemohl doložit svá tvrzení, která uvedl ve vazebním zasedání před krajským soudem, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud však danou námitku považuje za nedůvodnou, neboť krajský soud rozhodoval ve vazebním zasedání v ústavně zaručené lhůtě 24 hodin, přičemž neměl žádný časový prostor, který by poskytl stěžovateli pro doložení svých tvrzení. Nadto je zjevné, že podklady, které měl krajský soud pro své rozhodnutí k dispozici, byly dostatečné pro závěr o vzetí do tzv. předběžné vazby. Stěžovatel měl možnost svá tvrzení doložit v odůvodnění své stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby.

24. Stěžovatel dále namítá porušení řady dalších svých práv zakotvených v Listině. K těmto námitkám Ústavní soud obecně uvádí, že s uvalením vazby neoddělitelně souvisí omezení některých práv, což ostatně vyplývá z účelu tohoto zajišťovacího institutu, který by měl být ukládán po pečlivém rozmyslu a proporcionálně po zvážení, zda vazbu nelze nahradit jinými opatřeními, což však v projednávané věci možné nebylo. Ústavní soud se za těchto okolností nedomnívá, že by do práv stěžovatele Listinou zaručených bylo zasaženo více, než je k dosažení účelu předběžné vazby nezbytně nutné. Právo stěžovatele na obhajobu nebylo porušeno, neboť stěžovatel má především možnost toto právo naplňovat prostřednictvím své obhájkyně, přičemž nic nebrání tomu, aby stěžovatelova obhájkyně vytiskla stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí k evropskému zatýkacímu rozkazu, a tento si je může v prostorách předběžné vazby nastudovat. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že naše společnost se nachází ve věku, kdy lze většinu informací hledat pomocí sítě internet a dalších elektronických prostředků a že možnosti, které vazba nabízí, jsou v tomto ohledu poněkud zkostnatělé a neodpovídají společenskovědnímu pokroku. Ústavní soud však není oprávněn se touto námitkou v nyní posuzované věci zabývat, neboť napadena jsou nyní (pouze) rozhodnutí obecných soudů o vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Obecné soudy se v řízení o vzetí stěžovatele do vazby, kdy je zkoumána především důvodnost vazby, taktéž nemohou zabývat technickými podmínkami výkonu vazby. Tímto však není vyloučeno, aby stěžovatel v samostatném řízení brojil proti podmínkám, kterým je při výkonu předběžné vazby ve vazební věznici vystaven.

25. Východiska uvedená v předchozím bodě lze vztáhnout i k dalším námitkám stěžovatele uvedeným shora v bodech 13 až 15 tohoto rozhodnutí. V kontextu namítaného porušení práva na rodinný život (stěžovatel namítá ztíženou komunikaci se svými dětmi prostřednictvím pošty, neboť on i jeho děti jsou zvyklí komunikovat operativně přes internet), pak Ústavní soud, byť není oprávněn se v tomto řízení věcně těmito námitkami zabývat, považuje za vhodné zmínit svůj nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10, který konstatuje, že internet je v dnešní době nedílnou součástí života, z čehož lze dovodit, že "právo na internet" je nutné chápat v intencích maxim práva na soukromý a rodinný život (čl. 8 odst. 1 Úmluvy).

26. Ústavní soud dále konstatuje, že ani námitka stran průtahů v předávacím řízení není důvodná, když krajský soud o vazbě stěžovatele rozhodl dne 3. 4. 2017 a usnesení vrchního soudu bylo vydáno dne 3. 5. 2017, přičemž je nutno přihlédnout zejména k mezinárodnímu rozměru předmětné věci.

27. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

28. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.