III. ÚS 1774/12
III.ÚS 1774/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 63998530, se sídlem Praha 4, Budějovická 64/5, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem v Brně, Výstaviště 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 21 Co 110/2010-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012 č. j. 23 Cdo 4031/2010-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. května 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, proti stěžovatelce byla podána žaloba o náhradu škody na zdraví ve výši 459 600 Kč. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu částky 9 600 Kč s příslušenstvím z této částky od 9. 9. 2009 zrušuje (stěžovatelka již částku uhradila) a v tomto rozsahu se řízení zastavuje (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 90 000 Kč a částky 360 000 Kč potvrdil. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které odůvodňovala nesprávným právním posouzením věci. Primárně namítala, že není pasivně legitimovaná, a dále pak napadala argumentaci obecných soudů týkající se aplikace § 6 odst. 1 písm. c) a § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. s tím, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou. Stran pasivní legitimace stěžovatelky uvedl, že vymáhaný nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škody v sobě imanentně obsahuje nárok z odpovědnosti za škody na zdraví a zahrnuje mimo jiné nárok na bolestné a na ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 9 odst. 1 a § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Dále pak uvedl, že problematika výkladu ust. § 6 odst. 1 a § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. byla řešena ve Stanovisku občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, popř. i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 864/2010, a že soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly v souladu s citovaným ustanovením právní úpravy a uvedeným Stanoviskem a judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Primárně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, tj. že není pasivně legitimována, a dále pak zpochybnila aplikaci a interpretaci ust. § 6 odst. 1 a § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. provedenou obecnými soudy. Obecné soudy nicméně logicky odůvodnily svá rozhodnutí, odkázaly na ustálenou judikaturu a nevybočily z běžných standardů interpretace. Rozhodnutí tak není možné považovat za svévolné či excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolávala. Samotný fakt, že stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, nemůže být důvodem ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.