III. ÚS 1771/13
III.ÚS 1771/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Veselého, Ph.D., zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Lucemburská 1569/47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013 č. j. 1 Ko 18/2013-1727 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2013 č. j. 27 K 1019/2000-1676, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 3. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli, jakožto právnímu zástupci několika věřitelů v probíhajícím insolvenčním řízení, uložena pořádková pokuta ve výši 2 000 Kč za to, že i po upozornění na možnost uložení pořádkové pokuty v případě pokračujícího narušování řádného průběhu schůze věřitelů stěžovatel "vstupoval soudkyni do řeči, když diktovala do protokolu svá stanoviska a svá vyjádření a snažil se je opravovat". Vzhledem k tomu, že napomínání nepřineslo nápravu, rozhodl se tak krajský soud pro uložení pořádkové pokuty, a to v nejnižší hranici zákonného rozpětí. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné, neboť po posouzení protokolu z předmětné schůze věřitelů dospěl k závěru, že stěžovatelovo chování, bez ohledu na věcný obsah jeho projevů, rušilo pořádek, přičemž stěžovatel od něj neupustil ani po uložení pořádkové pokuty.

II. Argumentace stěžovatele

3. Ve vydání napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení jeho ústavních práv, jehož se měly obecné soudy dopustit především nepřípustně extenzivním výkladem ustanovení § 53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v části "kdo ruší pořádek", následkem čehož došlo k sankcionování standardního (byť důsledného) výkonu advokacie a realizace procesních práv účastníků stěžovatelem zastoupených. Odvolací soud pochybil, když rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty přezkoumával ryze formálně, aniž by hodnotil věcný obsah údajně rušivých projevů stěžovatele, jakož i vrchnímu soudu dobře známé specifické okolnosti probíhajícího insolvenčního řízení. Takový postup je v rozporu s účelem institutu odvolání, které se tím stává zcela neefektivním prostředkem k ochraně práv osob dotčených udělením pořádkové pokuty. Důraz odvolacího soudu na rychlost průběhu jednání, kterou měl údajně stěžovatel narušovat, je pak zcela absurdní v situaci, kdy se schůze věřitelů konala po několika letech a bylo třeba vyřešit celou řadu za tuto dobu nahromaděných otázek. Je zcela proti principům právního státu, aby byl stěžovatel v takové situaci postižen toliko za důsledný výkon advokátské profese, tedy řádné zastupování zájmu svých klientů. Vrchní soud navíc ve svém rozhodnutí hodnotil i stěžovatelovo chování po uložení předmětné pořádkové pokuty, čímž zcela vykročil z apelačního rámce odvolání. Napadená rozhodnutí pak obsahují nepřesnosti, stěžovatel např. nebyl na možnost udělení pořádkové pokuty upozorněn opakovaně, nýbrž toliko jednou. Jeho projevy pak byly zcela věcné, chránící zájmy jeho klientů a směřující k podstatě a smyslu insolvenčního řízení, ba dokonce podporující naplnění principu procesní ekonomie. Tím pádem zcela absentuje naplnění skutkové podstaty pořádkového deliktu dle ustanovení § 53 občanského soudního řádu. Rozhodující soudkyně se pak potlačováním stěžovatelových projevů zřejmě snaží zabránit veřejnému projednání některých sporných postupů správkyně konkurzní podstaty. Zmíněná soudkyně navíc vybočila ze svých zákonných pravomocí, když se snažila probíhající schůzi věřitelů protiprávně řídit. Jako podpůrný argument pro nepřístojnost stěžovatelova chování byl nevhodně použit rovněž nesouhlas ostatních na schůzi přítomných věřitelů. Ti však sledovali zcela opačné zájmy než stěžovatelovi klienti a jejich nesouhlas je tak z tohoto hlediska pochopitelný. Odmítnutím stěžovatelem vznesených argumentů jako pouhé prezentování "stěžovatelovy verze" porušil vrchní soud zásadu in dubio pro reo, která se musí analogicky aplikovat i v řízení o pořádkové pokutě. Uloženou pokutu vnímá tak stěžovatel jako nepřiměřenou odvetu soudu za jeho pro soud možná nepříjemnou, ale jinak adekvátní a nutnou procesní aktivitu. Z takového postupu soudu čiší nedostatečná dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, kterými však orgány veřejné moci musí dle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva oplývat ve větší míře než soukromé osoby. Závěry obou obecných soudů tak lze označit za svévolné. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Předně je třeba konstatovat, že objektem chráněným pořádkovými delikty je důstojný a řádný průběh určitého druhu řízení, v tomto případě soudního, přičemž zajistit rychlý průběh soudního řízení je povinností a zodpovědností předsedajícího soudce, který má v dispozici řadu prostředků, jakými může tuto důležitou hodnotu spravedlivého procesu zajistit. Za spravedlivý lze pak považovat jedině proces, který proběhne v důstojném duchu a maximální možné rychlosti, přičemž je opět zodpovědností soudce efektivním způsobem naplánovat rámec průběhu soudního řízení, respektující však procesní práva účastníků řízení. Je pak zcela nepochybné, že nevhodnými a nevěcnými výstupy či neustálou polemikou nad soudem již vyřešenými otázkami může účastník řízení takto naplánovaný průběh řízení nepřiměřeně narušit. Této obecné skutečnosti si musel být stěžovatel, jakožto advokát, povinovaný zachováváním důstojnosti soudních řízení, vědom, a navíc byl na nevhodnost svého chování předsedající soudkyní upozorněn. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat protiprávnost jednání spočívajícího v nevěcných a nedůstojných výstupech advokáta. Pokračováním v chování podobného stylu na sebe stěžovatel vědomě vzal riziko potenciálně neúspěšné faktické polemiky v otázce důstojného vedení probíhajícího jednání a důsledky tohoto rizika nelze v takovém případě označit za nepředvídatelné. Takové uložení pořádkové pokuty tak není možné v tomto obecném směru označit za protiústavní. Tím se veškeré stěžovatelovy námitky přesouvají do oblasti posouzení konkrétních okolností stěžovatelova případu.

7. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není povolán k přezkumu "běžné zákonnosti" nebo věcné správnosti postupu či rozhodování obecných soudů, do jejichž soustavy Ústavní soud nenáleží a nemůže tedy jejich výlučné pravomoci nahrazovat rozhodovací činností vlastní. Jádro stěžovatelových námitek přitom představuje právě tvrzená nesprávnost vyhodnocení skutkových okolností, o něž bylo rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty opřeno. Za takových okolností může Ústavní soud do činnosti obecných soudů zasáhnout toliko v případě zjevných excesů, tedy zejména v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

8. Z příslušného protokolu o průběhu předmětné schůze věřitelů, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, je zjevné, že stěžovateli byla pořádková pokuta uložena za přerušování dotazů kladených předsedající soudkyní úpadci předmětného insolvenčního řízení. Takový postup lze obecně, bez ohledu na "věcnost" takového vyrušení, hodnotit jako nedůstojný, a to obzvláště ze strany advokáta, který byl navíc na nevhodnost a rušivý charakter své "procesní strategie" na téže schůzi věřitelů nejméně jednou upozorněn. Nesouhlasil-li po tomto upozornění stěžovatel s hodnocením situace předsedající soudkyní, měl oproti neustálému opakování nežádoucího chování v dispozici jiné prostředky k efektivnímu vyjádření takového nesouhlasu, které by přitom rušivě nezasahovaly do probíhajícího řízení. Ústavní soud tedy nemůže konstatovat, že by uložením pořádkové pokuty došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod.

9. Jako zjevně neopodstatněnou je rovněž nutné odmítnout i námitku nedodržení závěrů judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva stran nutnosti větší tolerance soudních orgánů vůči urážlivým podáním účastníků soudního řízení. Závěry stěžovatelem uvedené judikatury [např. nález sp. zn. I. ÚS 219/99 ze dne 13. 10. 1999 (N 140/16 SbNU 51)] se vztahují k situaci, kdy byla důstojnost soudního řízení dle rozhodujícího soudce narušena hrubě urážlivými podáními či výroky. Deklarovaná nutnost větší míry tolerance se však nemůže vztahovat na jednání účastníků řízení směřující proti rychlosti či plynulosti probíhajícího řízení, kterými je přímo ohroženo spravedlivé rozhodnutí věci. Právě takové jednání bylo stěžovateli obecnými soudy vytknuto.

10. Ústavní soud na závěr odmítl i námitku, že odvolací soud hodnotil stěžovatelovo chování následující po uložení pokuty, čímž měl být porušen apelační princip odvolacího řízení. K tomu je třeba poznamenat, že takové vyjádření odvolacího soudu lze brát jednak jako tzv. obiter dictum napadeného rozhodnutí, avšak v řízení o uložení pořádkové pokuty rovněž jako odůvodnění skutečnosti, že uložená pokuta nemohla být stěžovateli krajským soudem ex post prominuta (srov. ustanovení § 53 odst. 2 občanského soudního řádu).

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.