III. ÚS 1765/13
III.ÚS 1765/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Matouškové, zastoupené JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2013 č. j. 6 Ads 120/2012-36 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2012 č. j. 17 Ad 10/2010-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 3. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta správní žaloba, kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutím orgánů České správy sociálního zabezpečení zamítajícím stěžovatelčinu žádost o přiznání invalidního důchodu.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že orgány České správy sociálního zabezpečení stěžovatelčinu žádost o přiznání invalidního důchodu zamítly, neboť podle lékařského posudku ze dne 5. listopadu 2009 stěžovatelka není ani částečně invalidní, jelikož její schopnost soustavné výdělečné činnosti klesla jen o 25 %. Krajský soud nechal kvůli stěžovatelčiným námitkám vypracovat dva další posudky, na jejichž základě dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání invalidního důchodu, a proto její žalobu zamítl. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se neztotožnil se stěžovatelčinými tvrzeními stran neodůvodněnosti příslušných lékařských posudků. Stejně tak odmítl námitku, že krajský soud porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, když odmítl provést stěžovatelkou vznesený důkazní návrh na vypracování nezávislého znaleckého posudku. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí obsáhle popsal, za jakých okolností lze v soudním řízení hovořit o tzv. opomenutých důkazech, a dovodil, že krajský soud v tomto směru závěry judikatury Ústavního soudu neporušil.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Ve vydání napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v neprovedení stěžovatelkou vzneseného důkazního návrhu. Provedení nezávislého znaleckého posudku je dle stěžovatelky esenciální podmínkou pro spravedlivé rozhodnutí o stěžovatelčině důchodovém nároku. Nutnost takového posudku vyplývá z rozporů v její dosavadní zdravotní dokumentaci. Dále je stěžovatelka toho názoru, že závěry posledního z odborných posudků, který byl jako jediný sepsán s kompletní, stěžovatelkou dodanou zdravotní dokumentací, byly toliko formálně převzaty ze závěrů předchozích posudků, aniž by se posudková komise stěžovatelčiným případem důsledně zabývala. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces porušil, když toto pochybení krajského soudu nenapravil. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro stěžovatelčiny argumentace představuje nesouhlas s neprovedením navrhovaného důkazu. Stěžovatelka shodnou argumentaci uplatnila již v podané kasační stížnosti a v ústavní stížnosti nijak výrazně nereflektuje obsáhlý závěr, k němuž v tomto směru dospěl Nejvyšší správní soud. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za dostatečné, z ústavněprávního hlediska akceptovatelné a lze na ně proto pro podrobnosti odkázat. Správní soudy se tedy nedopustily procesního pochybení spočívajícím v tzv. opomenutém důkazu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že projednávaný případ svým důkazním řízením nijak nevybočuje z obvyklého vedení soudního řízení o nároku na invalidní důchod, neboť u tohoto typu rozhodnutí tvoří většinou nejdůležitější důkaz právě posudek (resp. posudky) odborné lékařské komise. Ve stěžovatelčině případu byly v soudním řízení vyhotoveny dva posudky různými posudkovými komisemi a nelze tedy přisvědčit stěžovatelčině názoru, že pro dosažení nezávislého rozhodnutí je třeba znaleckého posudku, tedy de facto třetího odborného posudku v její věci. Opírá-li se rozhodnutí o dva lékařské posudky a nevznesla-li stěžovatelka žádné konkrétní výhrady vůči nezávislosti druhé komise (vyjma ničím nepodloženého tvrzení, že se komise stěžovatelčiným případem dostatečně nezabývala), nelze bez dalšího dovodit nedostatek nezávislého posouzení stěžovatelčina zdravotního stavu, který by dosáhl úrovně zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nadto je třeba poznamenat, že předmětné posudkové zhodnocení má téměř deset stran a z jeho textu Ústavní soud seznal, že se posudková komise případem zabývala zevrubným a přezkoumatelným způsobem (srov. č. l. 89 spisu obecného soudu sp. zn. 17 Ad 10/2010 a násl.). Je tedy třeba uzavřít, že obecné soudy ve stěžovatelčině případě právo na spravedlivý proces neporušily.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.