III. ÚS 1763/16
III.ÚS 1763/16 ze dne 17. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2016 č. j. 4 Tdo 1584/2015-50, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2015 sp. zn. 7 To 109/2014, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014 sp. zn. 47 T 9/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl z podnětu odvolání státního zastupitelství rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 let.

4. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel takto odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že ve stavu prosté opilosti, po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozeným, do poškozeného strčil, poškozený jej udeřil pěstí do obličeje a stěžovatel poté způsobem zcela neadekvátním nastalé situaci a v úmyslu poškozeného usmrtit, uchopil mačetu o délce čepele 45 cm a nejprve do stojícího poškozeného, který se od něho vzdaloval, sekl nejméně dvěma údery a způsobil mu sečnou ránu a plošný krevní výron v bederní krajině, dalšími dvěma údery vedenými velkou intenzitou do zadní části hlavy způsobil poškozenému dvě hluboké sečné rány v temenní krajině se zásekem do zevní desky klenby lební a v týlní krajině, následně se poškozený otočil proti stěžovateli a stěžovatel mu podkopl nohu, a poté, co poškozený upadl na zem, pokračoval stěžovatel v útoku na poškozeného ležícího na zádech dalšími údery mačetou vedenými velkou silou do vlasaté a obličejové části hlavy a levé ruky, čímž poškozenému způsobil dalších šest sečných poranění, kdy šlo převážně o poranění, která mohla být smrtelná, přičemž poškozený byl po celou dobu trvání útoku při vědomí a uvědomoval si, že z něho teče krev a pociťoval bezprostřední ohrožení života a teprve poté, co svědek Daniel Kokeš, který incident sledoval z okna svého bytu, na stěžovatele křikl "Nech toho, volám policii!", svědek Martin Šenkýř mezi stěžovatele a poškozeného skočil, aby dalšímu útoku zabránil a svědek Martin Fiala vykopl stěžovateli mačetu z ruky, stěžovatel svého jednání zanechal, mačetu sebral, z místa odešel a odhodil ji poblíž do kontejneru, přičemž mezitím na místě přítomnými svědky byla přivolána rychlá záchranná služba, kterou byl poškozený převezen do nemocnice, kde byl ihned ošetřen a operován, neboť jeho život by byl bez poskytnutí včasné a odborné lékařské pomoci ohrožen a mohlo dojít k jeho smrti.

5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nepopírá, že se vůči poškozenému dopustil určitého útoku, nesouhlasí však s tím, že by šlo o pokus vraždy dle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Vznáší otázku, zda jeho jednání nemělo být kvalifikováno pouze jako pokus zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku. V tomto směru namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho afektem, který byl vyvolán útokem fyzicky zdatnějšího poškozeného. Nadto, i kdyby byl správný závěr, že šlo o pokus vraždy, pak nejvýše dle základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nelze totiž souhlasit s tím, že čin byl spáchán za naplnění znaku dle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, tedy "zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem". Vrchní soud shledal existenci tohoto znaku, aniž by dostatečně uvážil, zda množství sečných ran naplňuje znak surovosti a zda celkové provedení činu vybočuje z "běžného" pojetí surovosti tak, že je lze považovat za výjimečné (zvláštní).

7. Stěžovatel též namítá, že vrchní soud při ukládání trestu užil jako přitěžující okolnost "spáchání trestného činu surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem" ve smyslu § 42 písm. c) trestního zákoníku, ač stupeň trýznivosti či surovosti je již obligatorním znakem skutkové podstaty zločinu uvedeného v § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku.

8. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

10. Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

11. V rámci svého dovolání stěžovatel porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o jím nyní tvrzené dvojí přičítání brutálnosti předmětného jednání při ukládání trestu, nenamítal. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu městského soudu sp. zn. 47 T 9/2014, jenž si vyžádal, ověřil (srovnej č. l. 637 a násl.). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti měly být citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem.

12. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citovanou námitku dvojího přičítání (shodně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12 a I. ÚS 2409/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

13. Co se týče rozsudku městského soudu, tento byl již dříve zrušen usnesením vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud rovněž ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.

14. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze

15. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

16. Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena, a postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdalo.

17. Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužili.

18. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, je zjevně neopodstatněná.

20. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

21. Stěžovatel zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání, tato jeho argumentace má však charakter pouhé polemiky se závěry obecných soudů, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Kvalifikace předmětného jednání jako pokusu zabití podle § 141 trestního řádu by s ohledem na znění skutkové podstaty tohoto trestného činu připadala v úvahu pouze, kdyby byl spáchán v "silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného", což však v dané věci nebylo shledáno. Pouhá skutečnost, že poškozený dal v počáteční fázi vzájemného konfliktu stěžovateli pěstí, stěží může omlouvat vysoce intenzivní, mnoha údery vedený a život ohrožující útok stěžovatele na poškozeného, jenž byl ukončen jen díky zásahu několika svědků. Stejně tak závěr odvolacího soudu, že útok na poškozeného je třeba hodnotit jako zvlášť surový, lze stěží označit za nepřiléhavý. V tomto směru lze odkázat na popis skutku, ze kterého je zvláštní surovost spáchaného jednání dostatečně zřejmá.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.