III. ÚS 1761/17
III.ÚS 1761/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti prof. MUDr. Drahoslavy Pešta Kohl, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 23 Co 110/2017-99 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2017 č. j. 12 C 2/2017-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a registrovaného spolku Veleobec sdružených obcí baráčníků, sídlem Tržiště 555/23, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dne 3. 1. 2017 podal vedlejší účastník k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na ochranu práv odpovídajících věcnému břemeni spolu s návrhem na vydání předběžného opatření, která se týkají v žalobě specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Žalobou a návrhem na vydání předběžného opatření se vedlejší účastník domáhá toho, aby byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit vedlejšímu účastníkovi výkon práv z věcného břemene spočívající v právu chůze (a jízdy) po pozemku a dále zdržet se veškerého jednání, kterým by vedlejšímu účastníkovi ve výkonu těchto práv bránila (uzavíráním průchodu předmětným domem).

3. Obvodní soud shora označeným usnesením nařídil stěžovatelce, aby se zdržela uzavírání průchodu vedoucího přes její pozemek, a uložil jí, aby tento průchod ponechala volný.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil usnesení obvodního soudu pouze v tom, že povinnost zdržet se uzavírání průchodu a ponechat jej volný se vztahuje pouze na dobu od 10:00 do 22:00 hodin.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření bezvýhradně akceptovaly návrh vedlejšího účastníka, přestože byl zcela neurčitý, a přestože neobsahoval téměř žádné odůvodnění, ze kterého by vyplývala nezbytnost prozatímní úpravy, navíc za situace, kdy jediný případně dotčený subjekt - tedy provozovatel restauračního zařízení, ke kterému vede (mimo jiné) cesta přes stěžovatelčiny nemovitosti - jednoznačně písemně deklaroval, že omezení otevírání průchodu pro něj nepředstavuje problém. Nadto namítá, že obecné soudy nepřihlédly k hrozbě vzniku újmy stěžovatelky, jež je pronajímatelkou bytových jednotek v domě; její nájemníci jsou totiž nepříznivě dotčeni otevíráním průchodu domem ve večerních hodinách (resp. po setmění), v důsledku čehož je zprostředkovaně ohrožen také zájem stěžovatelky na trvání nájemních smluv s těmito nájemníky.

6. Přístup obecných soudů, na základě kterého byly při rozhodování o dopadu do majetkové sféry účastníků zvažovány pouze okolnosti svědčící ve prospěch vedlejšího účastníka, a to i přes to, že tyto okolnosti byly v řízení vyvráceny, a naopak k okolnostem svědčícím ve prospěch stěžovatelky přihlíženo nebylo, proto považuje stěžovatelka, odkazující na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, za projev nepřípustné svévole.
III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

8. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti předběžnému opatření, Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) dospěl k závěru, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení (obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy rovněž hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání, je především věcí obecných soudů.

11. Přestože rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod (viz výše sub 8), je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření, respektive důvodnosti předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, nýbrž je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk plynoucích z práva na soudní ochranu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].

12. V projednávané věci není pochyb o tom, že soudy rozhodovaly na základě zákona jako orgány k tomu příslušné. Oproti očekávání stěžovatelky pak Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo zjevné znaky svévole (či libovůle), neboť přes opačné mínění stěžovatelky má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí (a primárně z odůvodnění usnesení městského soudu) je zřejmé, jaké úvahy vedly soud k úsudku, že vedlejší účastník osvědčil potřebu prozatímní úpravy právních vztahů.

13. V této souvislosti je namístě připomenout, že předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno a mohou být zrušena (viz § 77 občanského soudního řádu). Smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, proti komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. bod 23. stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16). K otázce dokazování v řízení o nařízení předběžného opatření takto Ústavní soud již dříve uvedl, že je nepochybné, že kdyby v takovém řízení bylo požadováno více než prokázání důvodné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoliv význam [viz nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].

14. Namítá-li stěžovatelka, že obvodní soud měl návrh vedlejšího účastníka odmítnout, neboť je zcela neurčitý, je třeba považovat tuto námitku v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou, neboť z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu nevyplývá, že by ji uplatnila v řízení před odvolacím soudem. Jestliže potom na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se obecné soudy odchýlily od návrhu vedlejšího účastníka, postačí připomenout, že vedlejší účastník zjevně žádal o to, aby stěžovatelka vůbec (po dobu trvání předběžného opatření) nemohla předmětný průchod uzavírat; pokud proto městský soud tuto povinnost stěžovatelky časově vymezil (a její trvání omezil začátkem nočního klidu), z podstaty věci nemohl porušit zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest.

15. Konečně je třeba zaznamenat, že stěžovatelčiny odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou případné (či přinejmenším přiléhavé). Nosným důvodem nálezu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 (N 17/72 SbNU 211) a nálezu sp. zn. II. ÚS 1847/16 je skutečnost, že obecné soudy postupovaly způsobem zapovězeným v nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), což zjevně není případ posuzované věci. V případě stěžovatelkou citovaných rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 401/05 a ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 328/10 pak postačí uvést, že nejde o nálezy, jak mylně uvádí stěžovatelka, nýbrž o usnesení, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří se u obecných soudů neúspěšně domáhali vydání předběžného opatření; jejich závěry proto na posuzovanou věc bez dalšího nikterak nedopadají.

16. Je tak namístě již pouze závěr, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny nepodařilo prokázat, neboť zjevné prvky svévole, jejichž indikace by odůvodňovala (ospravedlňovala) kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, v napadených rozhodnutích přítomny nejsou.

17. Aniž by se jakkoli vyjadřoval k meritu věci, Ústavní soud pouze připomíná, že napadené předběžné opatření je v daných skutkových souvislostech možno považovat za projev zásady quieta non movere.

18. Ústavní soud z uvedených důvodů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.