III. ÚS 1749/09
III.ÚS 1749/09 ze dne 3. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MVV Energie CZ a. s., se sídlem v Praze 3, Chrudimská 2526/2a, zastoupené Mgr. Danielem Uličným, advokátem v Praze 1, Týn 1049/3, proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008 č. j. 28 Cm 102/2005-246 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 č. j. 9 Cmo 336/2008-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008 č. j. 28 Cm 102/2005-246 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 č. j. 9 Cmo 336/2008-289. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla dvě námitky, které dále argumentačně rozvedla. Nejdříve brojila proti postupu vrchního soudu při ústním jednání dne 18. 3. 2009, bezprostředně předcházejícím vyhlášení rozsudku, s tím, že tento soud odňal stěžovatelce právo přítomnosti a jednání u soudu, když připustil pouze zástupkyni (advokátku) stěžovatelky, avšak nikoliv již stěžovatelkou pověřenou zaměstnankyni dle § 21 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Dále pak stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o náhradě nákladů řízení (tj. proti výroku II a III rozsudku ze dne 22. 2. 2008) ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 3. 2009. Dle stěžovatelky městský soud nesprávně vyčíslil výši náhrady nákladů řízení a své rozhodnutí vůbec neodůvodnil; vrchní soud se pak touto otázkou vůbec nezabýval, ač stěžovatelka odvoláním podaným v celém rozsahu brojila (tedy) i proti nákladovým výrokům.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala současně také návrh na vydání opravného usnesení dle § 164 občanského soudního řádu (s tím, že pokud prvostupňový soud rozhodne o návrhu tak, že důvod ústavní stížnosti v tomto směru odpadne, oznámí to Ústavnímu soudu) a rovněž dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 3. 2009 (s tím, že toto je však zaměřeno na jiné námitky/otázky, než jsou uvedeny v ústavní stížnosti).
S ohledem na stěžovatelkou nastíněné souběhy soudních řízení Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Cm 102/2005, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Stěžovatelka podala dne 30. 5. 2005 žalobu proti třem žalovaným. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2007 č. j. 28 Cm 102/2005-173 tak, že výrokem I zamítl požadavek stěžovatelky, aby jí každý z žalovaných uhradil 3.766.666,- Kč s příslušenstvím, výrokem II zamítl eventuální požadavek stěžovatelky, aby jí žalovaní solidárně zaplatili 12 mil. Kč s příslušenstvím, a výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka podala dne 9. 3. 2007 odvolání, jež doplnila podáním dne 29. 3. 2007. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2007 č. j. 9 Cmo 183/2007-208 tak, že výrok I, III a IV prvostupňového rozsudku zrušil.

Městský soud v Praze, vázán právním názorem vrchního soudu, vydal dne 22. 2. 2008 pod č. j. 28 Cm 102/2005-246 rozsudek, kterým ve výroku I zamítl požadavek stěžovatelky na zaplacení každým žalovaným částky 3.766.666,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným 1 a 2 náklady řízení ve výši 1.138.857,37 Kč a ve výroku III uložil stěžovatelce zaplatit 3. žalovanému náklady řízení ve výši 635.868,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí (toliko) uvedl, že o náhradě nákladů rozhodl dle zásady úspěchu a tyto se týkají dvou prvostupňových řízení a jednoho řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka podala dne 19. 6. 2008 proti tomuto rozsudku odvolání (č. l. 259 spisu). Na č. l. 270 a 271 spisu se nachází pověření zaměstnankyni JUDr. E. k jednání za stěžovatelku a plná moc udělená advokátce Mgr. P. k zastupování stěžovatelky. Na č. l. 281 spisu se nachází protokol o ústním jednání vrchního soudu ze dne 18. 3. 2009. Vrchní soud v Praze vydal dne 18. 3. 2009 rozsudek pod č. j. 9 Cmo 336/2008-289, kterým ve výroku I potvrdil prvostupňový rozsudek ze dne 22. 2. 2008 a ve výroku II uložil stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení za toto odvolací řízení.

Dne 7. 5. 2009 podala stěžovatelka dle § 164 občanského soudního řádu návrh na opravu výroku II a III rozsudku městského soudu ze dne 22. 2. 2008 s tím, že zjevnou početní chybou byla žalovaným přiznána nepřiměřeně vysoká náhrada nákladů (č. l. 297 spisu).

Dne 3. 7. 2009 podala stěžovatelka dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 3. 2009 (č. l. 300 spisu). Dovolání podala dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a domáhala se zrušení rozsudku vrchního soudu.

Na č. l. 313 spisu se nachází opravné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009 č. j. 28 Cm 102/2005-313, kterým tento soud k návrhu stěžovatelky podanému dne 7. 5. 2009 výrokem I a II opravil/změnil nákladový výrok II svého rozsudku ze dne 22. 2. 2008 tak, že uložil stěžovatelce nahradit žalovaným 1 a 2 náklady ve výši 673.931,74 Kč a část původně přiznaných nákladů ve výši 464.925,63 Kč zamítl. Ve výroku III opravného usnesení soud uvedl, že výrok III rozsudku ze dne 22. 2. 2008, ohledně náhrady nákladů řízení 3. žalovanému, zůstává nezměněn.

Stěžovatelka podala dne 4. 8. 2009 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 (č. l. 316 spisu). S poukazem na odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu brojila proti postupu vrchního soudu při ústním jednání dne 18. 3. 2009, kdy tento připustil zástupkyni (advokátku) stěžovatelky, avšak nepřipustil jednání zaměstnankyně stěžovatelky pověřené dle § 21 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, což odůvodnil tím, že účastník může mít jen jednoho právního zástupce. Stěžovatelka požadovala touto žalobou zrušení rozsudku vrchního soudu.

Dne 11. 8. 2009 podali žalovaní 1 a 2 odvolání proti výroku I a II opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009 (č. l. 323 spisu). Dne 11. 8. 2009 podala odvolání proti opravnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009 stěžovatelka s tím, že opravným usnesením nebyly (zcela) odstraněny početní chyby; tvrdila soudem nesprávně zvolený vyměřovací základ v případě eventuální žaloby. Domáhala se tedy změny opravného usnesení pokud se týká nákladových výroků II a III rozsudku městského soudu.

Na č. l. 335 spisu je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009 č. j. 28 Cm 102/2005-335, kterým tento soud dle § 235b odst. 3 občanského soudního řádu přerušil řízení o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost.

Dle předkládací zprávy na č. l. 341 a 343 spisu byla věc nyní předložena odvolacímu vrchnímu soudu s odvoláními stěžovatelky a žalovaných 1 a 2 proti opravnému usnesení městského soudu (od tohoto soudu si Ústavní soud zapůjčil soudní spis).

Z výše zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu nepřípustná, proto postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Konkrétní důvody se podávají níže.

První námitka stěžovatelky se týká vady řízení, kdy vrchní soud měl stěžovatelce znemožnit přítomnost u soudního jednání dne 18. 3. 2009. Stěžovatelka podala se stejnou námitkou také žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Z vyžádaného spisu a z ústavní stížnosti je zřejmé, že argumentace stěžovatelky stran námitky o znemožnění jednat u odvolacího soudu (a uplatňovat procesní práva) je shodná. Z vyžádaného spisu je také zřejmé, že o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost nebylo dosud rozhodnuto; městský soud řízení o této žalobě přerušil z důvodu souběžně podaného dovolání.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je v rozsahu první námitky tedy evidentně nepřípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitku odnětí práva účasti při jednání vrchního soudu dne 18. 3. 2009 ve spojení s požadavkem na zrušení rozsudku vrchního soudu. Totéž se stejnou argumentací uvádí a požaduje v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost. V současné době tak probíhají paralelně dvě řízení, kdy pro ústavní stížnost je charakteristická zásada subsidiarity (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom třeba uvést jednak to, že posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu nezávisí [např. na rozdíl od dovolání podaného dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] na "uvážení" soudu, a rovněž to, že právě žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu je dostupným procesním prostředkem zaměřeným na odstraňování vad, jakou tvrdí právě stěžovatelka.

Druhá námitka stěžovatelky se týká výroku II a III rozsudku městského soudu ve spojení s rozsudkem vrchního soudu, kdy stěžovatelka nesouhlasí s výší nákladů, které městský soud žalovaným přiznal. Stěžovatelka však podala se stejnou argumentací také návrh na vydání opravného usnesení dle § 164 občanského soudního řádu, přičemž o tomto návrhu již městský soud dne 17. 7. 2009 rozhodl a v současné době je v běhu odvolací řízení k této otázce. Ústavní stížnost je tedy v rozsahu i této druhé námitky nepřípustná; Ústavní soud znovu poukazuje na znění § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla tutéž námitku jako v návrhu na vydání opravného usnesení a městský soud o tomto návrhu již věcně rozhodl (částečně stěžovatelce vyhověl a nákladové výroky II a III rozsudku změnil); nyní je vedeno odvolací řízení. V současné době tak probíhají paralelně dvě řízení, kdy pro ústavní stížnost je charakteristická zásada subsidiarity. Je přitom třeba uvést to, že návrh dle § 164 občanského soudního řádu byl evidentně efektivním (dostupným) prostředkem ochrany stěžovatelky, dále to, že stěžovatelka na vzniklou procesní změnu nijak nereagovala a opravné usnesení (se kterým není úplně spokojena, neboť podala odvolání) v ústavní stížnosti nenapadla (ústavní stížnost v tomto směru nedoplnila) a zůstalo napadeno pouze původní znění výroku II a III rozsudku městského soudu, a konečně i to, že Ústavní soud se nezabýval nákladovým II. výrokem rozsudku vrchního soudu (ač tento byl v petitu ústavní stížnosti také napaden, když stěžovatelka směřovala petit obecně do celého tohoto rozsudku), neboť z obsahu ústavní stížnosti se proti tomuto výroku nepodávají žádné námitky či argumentace (stěžovatelka je evidentně nespokojená s nákladovými výroky městského soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2010

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.