III. ÚS 1734/12
III.ÚS 1734/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Markem Janstou LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 27 Co 14/2012-121, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 10. 2011 č. j. 8 C 221/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o výživném zletilého dítě, jehož byl účastníkem.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu stěžovatele o zrušení vyživovací povinnosti ke zletilé dceři A. T., stanovené naposledy rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 3. 2009 č. j. 21 P 265/2003-1255, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009 č. j. 25 Co 241/2009-1338 (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5 520 Kč (výrok II).

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze 1. potvrdil výrok I rozsudku okresního soudu ve věci samé, 2. změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel "je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 680 Kč", a 3. stěžovateli uložil "zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 4 006,80 Kč". Co do výživného pro zletilou A. (výrok I) odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil soudu prvního stupně jak v jeho skutkových závěrech o majetkových a sociálních poměrech stěžovatele, žalované a její matky, tak i v úsudku, že nebylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení o nevhodném chování žalované, jež by odůvodnilo aplikaci § 96 odst. 2 zákona o rodině. Především však shodně uzavřel, že ve srovnání s předchozím rozhodováním o výživném nedošlo v majetkových a sociálních poměrech rozhodných osob k takové změně poměrů, jež by požadované snížení výživného odůvodňovala; naopak v mezidobí odůvodněné potřeby žalované (studentky maturitního ročníku střední školy) spíše vzrostly. Výživné 1000 Kč, stanovené naposledy, je tudíž podle odvolacího soudu výživným z pohledu žalované nedostatečným, nicméně schopnosti a možnosti stěžovatele zjevně vyšší výživné stanovit neumožňují. Za nerozhodnou v této věci pak soud měl okolnost, že si žalovaná opatřila zčásti prostředky pro zajištění svých potřeb pomocí letní brigády v roce 2011, neboť stále platí, že není schopna se sama živit a vyživovací povinnost rodičů k ní trvá. Podrobně pak soud zdůvodnil i měnící výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při rozhodování o žalobě i o návrhu na ustanovení zástupce nevzaly (i přes jeho opakované námitky) v úvahu jeho sociální situaci, ačkoliv v řízení předložil "dostatek důkazů, týkajících se jeho hmotné nouze". Též jim vytýká, že nepřihlédly k dostatečným finančním prostředkům žalované na uspokojení jejích potřeb a nákladů studia, které si vydělala na prázdninové letní brigádě, a pominuly i výši příjmů její matky, s níž žije ve společné domácnosti (do jejího výdělku "nepromítly roční prémie"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že zástupci jeho dcery soudy prodlužovaly lhůty pro podání vyjádření, zatímco vůči němu okresní soud "opakovaně požadoval doplnění podaného návrhu", že odvolací soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení žalované, i když za její zástupkyni jednal v substituci zástupce jiný, že mu nebylo sníženo výživné alespoň po dobu, než mu pominou zdravotní obtíže, a konečně že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, jež jsou podle jeho názoru jen "pomluvou". Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecné soudy odepřely i právo na poskytnutí právní pomoci, a nesouhlasí (bez bližšího zdůvodnění) ani s tím, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Jinak je tomu v situacích flagrantního ignorování příslušné kogentní normy obecnými soudy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně však vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele, žalované i její matky vystihují adekvátně rámec standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje.

Stěžovatel ve svých námitkách přehlíží, že obecné soudy posuzovaly primárně existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o jeho vyživovací povinnosti (§ 99 zákona o rodině). Rozhodnou tak byla otázka, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výživném, došlo k natolik zásadní změně oproti tamním poměrům, že by dříve založená povinnost napříště neobstála.

Ústavnímu soudu se v této věci přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy zde relevantně pochybily, zjevně není; soudy přijatá skutková zjištění, odůvodňující závěr, že nedošlo ke "kvalifikované změně poměrů", pro které by mělo být dřívější rozhodnutí o výživném změněno, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že stěžovateli bylo odepřeno právo na právní pomoc. Z procesního spisu se podává, že o návrhu na ustanovení zástupce okresní soud rozhodl na základě posouzení řádně zjištěných majetkových a sociálních poměrů, své rozhodnutí i uspokojivě odůvodnil, pročež ani zde není zamítnutí návrhu výsledkem svévolného rozhodnutí soudu, resp. výsledkem řízení, vedeného v rozporu s ústavními principy. Proti negativnímu prvostupňovému rozhodnutí měl stěžovatel k dispozici opravný prostředek (odvolání), kterého však řádně nevyužil (odvolání podal opožděně).

Rovněž ve výrocích o nákladech řízení Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nespatřuje; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavně relevantní oponenturu.

Je namístě uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ji Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.