III. ÚS 1724/13
III.ÚS 1724/13 ze dne 11. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Flenera, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti příkazu k prohlídce jiných prostor sp. zn. 1 Nt 508/2013 ze dne 18. 3. 2013 vydanému soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě prohlídky jiných prostor a pozemků provedené dne 25. 3. 2013, spojené s návrhem, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor provedené dne 25. 3. 2013 a zničí veškeré kopie zabavených věcí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor provedené dne 25. 3. 2013 a zničí veškeré kopie zabavených věcí.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, byl stěžovatel v době vydání příkazu podezřelý mimo jiné ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Dne 18. 3. 2013 byla napadeným příkazem soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 nařízena prohlídka blíže specifikovaných prostor na adrese P., které měl stěžovatel fakticky využívat pro řízení společností, úkolování zaměstnanců apod. V příkazu je specifikováno, že se daná prohlídka vzhledem k okolnostem jeví jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Prohlídka byla provedena dne 25. 3. 2013 současně s dalšími prohlídkami, které byly ve věci stěžovatele nařízeny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že napadený příkaz byl vydán s poukazem na jeho působení ve společnosti Fresh Hills, s. r. o., ačkoli v posléze vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání je údajná trestná činnost stěžovatele spojována pouze se společností AMG Group, s. r. o. Soud podle stěžovatele nebyl oprávněn vydat příkaz s poukazem na jeho působení ve společnosti, jejíž činnost nikterak nefiguruje v popisu skutku, v němž je trestná činnost shledávána. Na základě tohoto pochybení pak policejní orgán provedl prohlídku pouze za účasti zaměstnance společnosti Fresh Hills, s. r. o., a naopak nevyčkal na účast advokáta stěžovatele, jak jím bylo požadováno.

Stěžovatel dále poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006, v němž bylo konstatováno, že ten, proti němuž vydaný příkaz směřuje, musí být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout sebemenší pochyby. Tím se údajně Obvodní soud pro Prahu 10 neřídil, jelikož z příkazu není podle stěžovatele zřejmé, vůči komu směřuje, komu je určen a k jakému účelu má být prohlídka provedena.

Stěžovatel konečně namítá, že v napadeném příkazu byl zcela vágním a nedostatečným způsobem stanoven okruh věcí, které by se mohly v místě prohlídky nacházet. Toto pochybení pak mělo být umocněno postupem policejního orgánu, jelikož tento orgán při výzvě k vydání věci podle § 84 trestního řádu okruh věcí důležitých pro trestní řízení nepřijatelně rozšířil. Neurčitým vymezením věcí důležitých pro trestní řízení pak bylo znemožněno, aby tyto věci byly před prohlídkou dobrovolně vydány.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pravomoc Ústavního soudu je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Prohlídka jiných prostor je však pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, konkrétně obecných soudů. Ústavní soud v případě domovní prohlídky přistupuje k zásahu jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu při posouzení důvodů a vlastním provedení domovní prohlídky. O takovou situaci však v dané věci nejde.

Pokud jde o samotný příkaz, Ústavní soud se především neztotožňuje s argumentem stěžovatele, podle něhož jsou v příkazu uvedené informace vágní a nejednoznačné. Podle názoru Ústavního soudu jsou v příkazu dostatečným způsobem specifikovány prostory, v nichž měla být prohlídka vykonána, stejně jako věci, které by se v daných prostorách mohly nacházet. Ústavní soud k tomu uvádí, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny detailně popsat každou jednotlivou pro trestní řízení důležitou věc, jež by se měla v místě prohlídky nacházet. V místech prohlídky se totiž mohou nacházet i věci, které vzhledem k jejich kvalitě nebo kvantitě konkrétně specifikovat nelze, i když s trestnou činností souvisejí (podobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2097/12 ze dne 19. 7. 2012). Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Z příkazu je zřejmé, po jakém typu věcí bude v rámci prohlídky pátráno a k jaké trestné činnosti (a k činnosti jakých společností) se mají tyto věci vztahovat; z popisu trestné činnosti vyplývá také to, z jakého důvodu by uvedené věci mohly hrát v trestním řízení důležitou roli.

Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením, podle něhož byl napadený příkaz vydán na základě nepravdivých či nepřesných informací. V předmětném příkazu jsou naopak poměrně podrobně popsány dosavadní poznatky z vyšetřování, včetně provázanosti stěžovatele s několika společnostmi sídlícími v areálu, v němž byla posléze daná prohlídka vykonána. Jak se v příkazu uvádí, z dosavadního šetření vyplynulo, že právě v tomto areálu se stěžovatel dříve obvykle zdržoval, odtud řídil společnosti ANDĚL 112, a. s., Fresh Hills, s. r. o., a další, úkoloval zaměstnance uvedených společností apod. Právě tyto informace byly pro vydání příkazu k prohlídce klíčové, přičemž stěžovatel je nikterak nerozporuje.

Ústavní soud považuje za irelevantní skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 označil za součást řetězce karuselových obchodů také společnost Fresh Hills, s. r. o., ačkoli v posléze vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání tato společnost údajně nikterak nefiguruje. Je potřeba mít na vědomí, že příkaz k prohlídce jiných prostor byl vydán ve fázi řízení, v níž ještě nejsou podrobně známy veškeré informace o údajné trestné činnosti. Po obecných soudech není v této fázi možno požadovat zcela precizní popis skutkového stavu, přičemž právě provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor často slouží k dalšímu objasnění podstatných okolností případu. Z žádného podústavního předpisu přitom nevyplývá, že by se popis skutkového stavu obsažený v příkazu k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor musel zcela shodovat s popisem trestné činnosti tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, které v době vydání příkazu vůbec zahájeno nebylo. Takový požadavek by byl ostatně nesmyslný. Z ústavní stížnosti navíc ani nevyplývá, jakým způsobem by uvedení společnosti Fresh Hills, s. r. o., samo o sobě zasahovalo do stěžovatelových základních práv.

Pochybení ústavních rozměrů Ústavní soud konečně nespatřuje ani v postupu Policie České republiky při výkonu nařízené prohlídky. Stěžovatel uvádí, že v návaznosti na nepřesné informace uvedené v příkazu byl tento příkaz doručen zaměstnanci společnosti Fresh Hills, s. r. o., se kterým byl proveden výslech podle § 84 trestního řádu a který se prohlídky zúčastnil, přičemž naopak nebylo vyčkáno na účast stěžovatelova advokáta. Z poskytnutých protokolů o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor ovšem vyplývá, že napadený příkaz byl doručen i stěžovateli, taktéž s ním byl veden výslech podle § 84 trestního řádu a zároveň mu nebylo bráněno se prohlídky účastnit. Této možnosti nicméně nevyužil s tím, že žádá pouze přítomnost svého advokáta.

Ústavní soud se na tomto místě zabýval otázkou, zda uvedený postup nemohl porušit stěžovatelovo právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, a to přesto, že stěžovatel porušení tohoto práva v ústavní stížnosti nenamítal. Ústavní soud v této souvislosti uvážil následující. Prohlídka jiných prostor byla provedena před zahájením trestního stíhání, tedy v té fázi řízení, kdy podezřelému právo na účast advokáta při veškerých vyšetřovacích úkonech nenáleží. Před započetím prohlídky byl proveden výslech stěžovatele, Policie České republiky mu před tímto výslechem umožnila zajistit si právní pomoc a s výslechem vyčkala na účast přivolaného advokáta. Stěžovateli a jeho advokátovi byla posléze poskytnuta podle jejich vlastních slov dostatečná doba na přípravu dalších kroků. Stěžovatel tak mohl být před započetím prohlídek dostatečně seznámen se všemi možnými riziky a důsledky svého chování a prováděných vyšetřovacích úkonů. Policie České republiky přitom přivolanému advokátovi ani aktivně neznemožňovala účast při jednotlivých vyšetřovacích úkonech (z protokolů o prohlídkách nic takového nevyplývá a netvrdí to ani stěžovatel). Je nicméně potřeba vzít na vědomí, že domovní prohlídky a prohlídka jiných prostor, ke kterým mělo daný den dojít, byly považovány za úkony neodkladné. Proto měly proběhnout ve stejný den a ve stejnou dobu, aby se pokud možno co nejvíce omezilo riziko zničení či ztráty věcí důležitých pro trestní řízení, které se mohly v místech prohlídek nacházet. Stěžovatel ovšem požadoval účast advokáta postupně na všech prohlídkách, čímž by smysl provedených vyšetřovacích úkonů byl velmi vážně ohrožen. Vzhledem ke komplexnosti daňové trestné činnosti, kvůli níž byly prohlídky nařízeny, se přitom zajištění hledaných materiálů jevilo jako nanejvýš důležité.

Dále je potřeba uvést, že při prohlídce samotné Policie České republiky získala pouze hmotný důkazní materiál. Jinými slovy, obstarány byly pouze důkazy, které existovaly nezávisle na vůli stěžovatele, a účast advokáta by tak na získání těchto důkazů neměla žádný vliv (podobně srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Begu proti Rumunsku ze dne 15. 3. 2011 č. 20448/02). Stěžovatel této prohlídce nebyl z vlastní vůle přítomen, a své postavení v rámci trestního řízení tak nemohl svým chováním nikterak zhoršit či naopak zlepšit. Nelze konečně přehlédnout, že stěžovatel Policii České republiky výslovně sdělil, že na adrese P. neužívá žádné prostory a nemá zde uložené žádné věci ani písemnosti. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by měl k zabaveným věcem jakýkoli vztah.

Pokud jde o výzvu k vydání věci ve smyslu § 84 trestního řádu, ani zde Ústavní soud žádné pochybení nespatřil. Jak už bylo řečeno, určité věci důležité pro trestní řízení nelze vzhledem k jejich vlastnostem zcela konkrétně specifikovat, přičemž ustanovení § 84 trestního řád dopadá především na případy, kdy je jasné a zřejmé, kterou individuálně určenou věc policejní orgán hledá (viz již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013). Z protokolu o provedení prohlídky ani neplyne, že by policejní orgán požadoval vydání věcí, které by s trestním řízením neměly žádnou spojitost. Ústavní soud konečně poznamenává, že během prohlídky byly zabaveny pouze věci nalezené v kancelářích společnosti Global Cars, s. r. o., přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by mu k těmto věcem náleželo jakékoli právo. Naopak, jak již bylo řečeno, Policii České republiky stěžovatel sdělil, že na dané adrese neužívá žádné prostory a nemá zde uložené žádné věci.

Lze tedy shrnout, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor je řádně odůvodněn, je z něj patrné, v jakých prostorách mělo k prohlídce dojít, a přípustným způsobem jsou specifikovány i věci důležité pro trestní řízení, jež by se mohly v daných prostorách nacházet. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele pak nedošlo ani při samotném vykonání prohlídky.

Tento závěr nicméně nikterak nepředjímá další průběh trestního řízení a výsledek případného meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestně procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení uplatnil veškerá svá procesní práva.

Ústavní soud závěrem podotýká, že z některých stěžovatelem tvrzených pochybení orgánů činných v trestním řízení není příliš zřejmé, jakým způsobem mohla tato pochybení zasáhnout (natož pak porušit) stěžovatelova základní práva. Ačkoli stěžovatel tato pochybení vztahuje ke své osobě, napadený příkaz k prohlídce stejně jako postup při výkonu této prohlídky představuje především zásah do práv jiných subjektů. Ústavní stížnost by tak z části mohla být odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k dalším okolnostem případu nicméně Ústavní soud přistoupil k procesnímu řešení pro stěžovatele příznivějšímu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně byly odmítnuty stěžovatelovy návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2014

Jan Filip, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.