III. ÚS 1720/13
III.ÚS 1720/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem v Pardubicích, bratranců Veverkových 396, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2011 č. j. 9 Afs 23/2011-121 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2013 č. j. 31 Af 98/2012-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí orgánů finanční správy o uložení pokuty za porušení povinností dle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o omezení plateb v hotovosti"). Dotazem u Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zároveň kasační stížnost, která se částí v ní byť "z procesní opatrnosti" uplatněných námitek shoduje se stěžovatelčinou argumentací uvedenou v podané ústavní stížnosti.
2. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, jako je tomu v projednávané věci, je zásadně nezbytné jí podanou kasační stížnost považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

3. Ústavní soud poznamenává, že k této složité procesní situaci došlo v důsledku ne zcela jasně koncipovaného systému opravných prostředků správního soudnictví, vyplývajícího zejména z ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, které označuje za nepřípustnou kasační stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno. Ryze formální výklad tohoto ustanovení by však mohl v značném množství případů vést ke zpochybnění role Nejvyššího správního soudu, jakožto orgánu sjednocujícího rozhodovací činnost správních soudů, neboť by tento soud mohl v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí v oblasti aplikace hmotného práva. Takový výklad uvedeného ustanovení je však třeba odmítnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)].

4. Ústavní soud tedy dospěl na základě porovnání obsahu stěžovatelkou podané kasační a ústavní stížnosti k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka paralelně využila k napadení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2013 č. j. 31 Af 98/2012-112 rovněž kasační stížnost. Ústavní soud by se pak projednáním podané ústavní stížnosti dopustil svévole v podobě zásahu do rozhodovací činnosti jiného orgánu veřejné moci a navodil procesní situaci, která by stěží snesla měřítka na výkon soudní moci v demokratickém právním státě. Je především věcí Nejvyššího správního soudu, aby posoudil, zda jsou podmínky pro podání nové kasační stížnosti splněny (zejména v situaci, kdy k podání takové kasační stížnosti skutečně došlo).

5. Současné podávání kasační a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí kasačního soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

6. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedeného však jasně vyplývá, že po projednání věci Nejvyšším správním soudem zůstává stěžovatelce cesta k Ústavnímu soudu plně otevřená, neboť nejasně koncipovaný systém opravných prostředků správního soudnictví nemůže jít k tíži účastníkům soudního řízení a jejich práva na rovný přístup k Ústavnímu soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.