III. ÚS 1711/13
III.ÚS 1711/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Karla Lonského, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem Vyžlovská 38, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. prosince 2011 č. j. 30 C 285/2009-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012 č. j. 39 Co 94/2012-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 28 Cdo 3511/2012-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 28. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody způsobené činností státu při privatizaci státního podniku Knižní velkoobchod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující relevantní skutečnosti. Stěžovatel vyzval dne 5. května 1992 státní podnik Knižní velkoobchod jako povinnou osobu k náhradě škody ve výši 4 651 344 Kč za zbourané budovy a odstraněné trvalé porosty podle ustanovení § 14 a 15 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Vláda usnesením č. 445/1992 ze dne 17. června 1992 schválila privatizační projekt č. 9704 státního podniku Knižní velkoobchod, kdy následně ministr kultury svým rozhodnutím č. 29/1992 převedl část privatizovaného majetku státního podniku v účetní hodnotě 39 200 000 Kč na Fond národního majetku ČR, který jej prodal kupní smlouvou dne 11. září 1992 obchodní společnosti J. P. Vilímek - velkoobchod s knihami (1971) spol. s r. o. K vynětí majetku došlo v rozsahu formuláře 4C s tím, že přesně vymezená část privatizovaného majetku přechází na Fond národního majetku ČR, když zbylá část zůstala Knižnímu velkoobchodu. Stěžovatel přihlásil pohledávku ve výši 4 651 344 Kč do konkurzu na majetek Státního podniku Knižní Velkoobchod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. května 1995 č. j. 16 C 2/1993, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. ledna 1996 č. j. 16 C 2/93-110, byla Knižnímu velkoobchodu s. p., v likvidaci, uložena povinnost zaplatit stěžovateli 4 651 344 Kč s příslušenstvím. Usnesením městského soudu ze dne 15. září 2009 č. j. 88 K 219/99-159 byl konkurz na majetek úpadce Knižní velkoobchod s. p. zrušen pro nedostatek majetku a pohledávka stěžovatele se tak stala nedobytnou. Dne 24. dubna 2009 uplatnil stěžovatel vůči České republice - Ministerstvu financí písemně nárok na náhradu škody, který byl státem dopisy ze dne 29. dubna a 26. září 2009 jako nedůvodný odmítnut. Stěžovatel se následně žalobou domáhal náhrady škody za nesprávný úřední postup, spočívající v nezajištění jeho restituční náhrady podle zákona o půdě v privatizačním projektu č. 9704 Knižního velkoobchodu s. p., když Ministerstvo pro správu majetku a jeho privatizaci tak ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 58/1969 Sb."), postupovalo při privatizaci zmíněného státního podniku v rozporu s právními předpisy. Obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu s tím, že stát není ve věci pasivně legitimován, jelikož rozhodování o privatizaci je rozhodování státu, ovšem rozhodování státu jako vlastníka privatizovaného projektu. Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal. Městský soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

3. V novém rozhodnutí obvodní soud opětovně zamítl žalobu stěžovatele s tím, že dospěl k závěru, že stát není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 zákona o půdě. Rovněž zopakoval, že stát nevykonává při rozhodování o privatizaci veřejnou moc, v důsledku čehož je vyloučena jeho odpovědnost podle zákona č. 58/1969 Sb. Soud rovněž uvedl, že stát ani nebyl povinen vypořádat žalobcův nárok v privatizačním projektu, neboť takovou povinnost ukládalo ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, státu pouze ve vztahu k majetkovým křivdám, jež podléhaly režimu úpravy spadajícího pod zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se proti rozhodnutí obvodního soudu opětovně odvolal. Městský soud se odvoláním věcně zabýval a rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se rovněž s odůvodněním rozhodnutí, kdy uvedl, že obvodní soud se správně zabýval odpovědností nejen podle zákona o odpovědnosti státu, ale rovněž podle dalších právních předpisů, kdy dospěl k závěru, že žádný z nich odpovědnost státu vůči stěžovateli nezakládá. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením odmítl, přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

4. Dle tvrzení stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy ČR a ústavního principu rovnosti před zákonem. Stěžovatel namítá, že soudy posuzovaly žalobu z jiných důvodů, než v ní bylo uvedeno. Zaměňovaly nárok na náhradu škody za znehodnocené nemovitosti podle zákona o půdě za nárok na náhradu škody uplatňovaný stěžovatelem, tedy nárok na náhradu škody vzniklé postupem v rozporu s právními předpisy. Tato nezákonnost postupu spočívala ve schválení privatizačního projektu i přes nesplněné zákonné podmínky, popsané v zásadách osnovy pro vypracování privatizačního projektu stanovené vyhláškou č. 324/1991 Sb., kterou se stanoví závazná osnova pro vypracování privatizačního projektu. S odkazem na znění této vyhlášky stěžovatel uvádí, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci mělo před schválením privatizačního projektu zajistit, aby formuláře byly kompletní, tj. v souladu se závaznými osnovami. Pokud tedy některé údaje chyběly, měl odpovědný subjekt vyzvat k jejich doplnění. V důsledku nesplnění této povinnosti nebyly nároky stěžovatele řádně vypořádány. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí.

5. Své vyjádření k ústavní stížnosti Ústavnímu soudu zaslal obvodní soud, který v něm toliko zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí.

6. Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil rovněž městský soud, který v zásadě odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

7. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal rovněž Nejvyšší soud, jenž uvedl, že stěžovatel v podané stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a nepatřičně tak činí z Ústavního soudu další instanci soustavy obecného soudnictví. Ve věci samé Nejvyšší soud odkázal na závěry své judikatury a usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998 (U 27/10 SbNU 437), dle nichž "byl stát v procesu privatizace skutečně vyňat z důsledků vztahujících se z rámce odpovědnosti dané jinak právním řádem".

8. Stěžovatel následně využil práva repliky, v níž uvedl, že žádný ze soudů nereagoval ve svém vyjádření na nejpodstatnější námitku ústavní stížnosti, spočívající v záměně odpovědnostních nároků vyplývajících z privatizační činnosti státu. Stěžovatel poté krátce zopakoval již v ústavní stížnosti uplatněné námitky a zdůraznil, že nedodržením podmínek pro řádný privatizační proces došlo ke vzniku předmětné škody.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

9. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavnímu soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Ústavní stížnost převážně opakuje převážně obecné námitky uplatněné stěžovatelem v řízení před obecnými soudy. Ty se jimi věcně zabývaly a rovněž se s nimi řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opětovně uplatňuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší. Toliko stěžovatelův odlišný názor nemůže pak založit opodstatněnost ústavní stížnosti brojící proti řádně zdůvodněným závěrům obecných soudů. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů především hodnotí, zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto požadavky splněny byly.

12. Nelze přisvědčit tomu, že by soudy posuzovaly stěžovatelův nárok podle nesprávného právního předpisu, neboť, jak je z napadených rozhodnutí patrno, byl stěžovatelův nárok soudy i přes neustálé stěžovatelovo zdůrazňování toliko zákona č. 58/1969 Sb. posouzen ve světle všech myslitelných právních předpisů, čímž soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyjádřily závěr, že podle žádného předpisu českého právního řádu nemohla být založena odpovědnost státu za škodu, která stěžovateli vznikla (srov. zejména s. 6 napadeného rozhodnutí obvodního soudu a s. 5 napadeného rozhodnutí městského soudu).

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu posuzovaly nárok stěžovatele podle zákona č. 58/1969 Sb., kdy měla být škoda dle tvrzení stěžovatele způsobena nesprávným úředním postupem příslušného ministerstva. Soudy dospěly k závěru, že v rozhodování o privatizaci je rozhodování státu sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 380/97).

14. V takové situaci Česká republika svými orgány nevykonávala podle tehdejší právní úpravy vrchnostenská oprávnění a nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt, tj. nevykonávala veřejnou moc (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009 sp. zn. 30 Cdo 4863/2008). Proto se na její jednání kautely tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. nevztahují. Takový závěr lze označit za zcela ústavně přijatelný, neboť přímo odpovídá jazykovému i teleologickému výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny. V této pozici stát vystupuje jako vlastník ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, bez ohledu na to, že tak při výkonu svých funkcí činí svými orgány, jako jsou Parlament České republiky, vláda nebo příslušná ministerstva. Bez ohledu na jeho zvláštní postavení a odpovědnost vlády za výkon vlastnických oprávnění vůči Poslanecké sněmovně podle čl. 68 odst. 1 Ústavy ČR nedochází k výkonu vrchnostenských oprávnění, na která by jinak dopadaly kautely čl. 36 odst. 3 Listiny. Postup státu je v těchto otázkách hodnocen podle jiných pravidel (např. čl. 1, 2 nebo 97 Ústavy ČR), která vymezují jiná kritéria (veřejný nebo státní zájem, plnění funkcí státu) pro posuzování nakládání s majetkem státu.

15. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí v tomto aspektu představovala porušení stěžovatelových základních práv a svobod. To proto, že ty by musely mít svou oporu v čl. 36 odst. 3 Listiny, což - jak vyplývá z právní úpravy a ustálené soudní judikatury (viz již stanoviska obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 12. 4. 1994 sp. zn. Opjn 1/93 a Cpjn 102/93) - není v této situaci dáno.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.