III. ÚS 1709/09
III.ÚS 1709/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., právně zastoupeného Mgr. Martinem Lůdlem, advokátem AK se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, adresa pro doručování Čelakovského 6, 678 01 Blansko, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2009 č. j. 1 Co 374/2008-144 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 24 C 88/2004-134, spojené s návrhem na zrušení části věty první ust. § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení části věty první ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. června 2009 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. září 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2009 č. j. 1 Co 374/2008-144, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 24 C 88/2004-134, a to pro porušení článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení části věty první ust. 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formálnínáležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2009 č. j. 1 Co 374/2008-144 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 24 C 88/2004-134, kterým soudprvního stupně neustanovil žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání proti rozsudku Vrchního soud v Olomouci, když dospěl k závěru, že ve věci jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva v řízení o ochranu osobnosti.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy mu odmítly ustanovit zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žaloba na ochranu osobnosti je zcela zřejmě bezúspěšná, avšak nevzaly v úvahu skutečnost, že jeho majetkové poměry splňují podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení bezplatné právní pomoci. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudy ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, jakož i právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Stěžovatel je toho názoru, že část věty první ust. § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která zní: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva" je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť právě jeho použití může založit stav, kterým jsou porušena základní práva zaručená Listinou. Tato část věty první ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. totiž podle stěžovatele zakládá situaci, kdy soudy mohou libovolně označit žalobu či jiný návrh na zahájení řízení předem bez bližšího zabývání se meritem věci za zřejmě bezúspěšný či svévolný a odepřít tak komukoli projednání jeho věci a soudní ochranu, což je jedním ze základních poslání soudů (článek 90 Ústavy České republiky).
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nadrozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené občanskoprávní věci stěžovatel žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro zastupování v řízení o jeho dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobceproti žalované S. S. Ž. domáhal omluvy za zásah do jeho osobnostních práv formou údajně nepravdivých výroků, kterých se žalovaná měla dopustit do protokolu o výslechu obviněné na Policii ČR dne 6. března 2001.

Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně i soud odvolací žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů řádně přezkoumaly,avšak neshledaly ji důvodnou. Soud prvního stupně dospěl k opodstatněnému zjištění, že v dané věci jde ze strany navrhovatele zřejmě o bezúspěšné uplatňování práva -proto na straně žalobce nejsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků dle ust. § 138 odst. 1, a tedy ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů dle ust. § 30 občanského soudního řádu. Odvolací soud pak odvoláním napadené usnesení potvrdil. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily a vyložily, proč neshledaly, že by ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně zájmů navrhovatele.

Nelze proto z hlediska ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky, na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům nic vytknout.

Ústavní soud dále připomíná, že článek 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Pokud stěžovatel požadoval v řízení právní pomoc, mohl si ji sám zajistit tím, že by si zvolil zástupce z řad advokátů. Proto je možné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 odst. 2 o. s. ř.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal relevantní důvod k tomu, aby napadená soudní rozhodnutí označil za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele.

Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení části věty první ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád), slova "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva".

Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedené části zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.