III. ÚS 170/05
III.ÚS 170/05 ze dne 22. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 170/05

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH International, a. s., se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, čj. 5 Afs 52/2004-46, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, čj. 30 Ca 452/2001-26, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, čj. 474/2001-01-0101/1, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, čj. 3675-0223/01/2000/CZ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 22. března 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že nebyla poskytnuta soudní ochrana jejím právům garantovaným Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.

Stěžovatelka převzala jako ručitel závazek zaplatit celní dluh podle § 260 celního zákona za deklaranta Z. C. do výše 300 389,- Kč. V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzala stěžovatelka záruku, uvedeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatelky, uvedenou pod číslem 10223249-00842-7, přijal a povolil, aby se stěžovatelka stala deklarantovi ručitelem. Poté bylo Celním úřadem Břeclav - dálnice zjištěno, že deklarant prodal deklarované zboží jako surovinu pro výrobu bionafty, nikoli jako čistící prostředek. Z tohoto důvodu byl Celním úřadem Břeclav - dálnice vydán dodatečný platební výměr, kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 246 881,- Kč, neboť zboží odpovídalo jiné položce celního sazebníku, než bylo uvedeno v jednotné celní deklaraci.

Dodatečný výměr se nepodařilo deklarantovi doručit, a proto mu bylo doručeno veřejnou vyhláškou. Deklarant svůj dluh neuhradil. Celní úřad Břeclav - dálnice v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 28. 11. 2000 stanovil povinnost stěžovatelce, z titulu jejího ručitelského závazku, výše uvedený dluh uhradit. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Celnímu ředitelství Brno, které její odvolání rozhodnutím ze dne 17. 7. 2001 zamítlo.

Hlavní námitkou stěžovatelky, kterou uvedla i v řízení před Krajským soudem v Brně a v navazujícím řízení před Nejvyšším správním soudem, bylo toto tvrzení: Z obsahu záruční listiny nelze zjistit ani dovodit vůli stěžovatelky zavázat se ručit za celní dluh jiný, než-li vztahující se ke zboží a jeho použití uvedenému v jednotné celní deklaraci. Stěžovatelka uvádí, že nemohla nijak ovlivnit, jak bylo po propuštění do režimu volného oběhu se zbožím nakládáno, a že poskytla záruku výhradně na "1. cisternu, N-alkány těžké C14-C18, bude použito jako čistící prostředek".

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2005, kterým kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003 zamítl, mimo jiné uvedl:

"Skutečnost, že stěžovatel nemohl ovlivnit nesprávné celní zařazení, neboť jednal v dispozicích deklaranta, který sdělil nepravdivé údaje, je pro závěr o existenci ručitelského závazku, jakož i jeho obsahu za operaci deklarovanou v celním prohlášení, bezvýznamná. ...Vznik platební povinnosti stěžovatele není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh neuhradil a že za splnění dluhu stěžovatel, jako ručitel, odpovídá na základě záruční listiny."

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení, uvádí argumenty, které použila v předchozích řízeních, a navíc vznáší některé dosud neuplatněné námitky. Stěžovatelka nově poukazuje zejména na postup celních orgánů při opravách celního prohlášení, vady dodatečného platebního výměru, který považuje za paakt, a porušení ustanovení § 257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/98, Pl. ÚS 8/98, II. ÚS 344/02 a I. ÚS 445/2000, I. ÚS 107/2000. Stěžovatelka se domnívá, že její případ je obdobou neoprávněně vybrané daně, jak již bylo řešeno Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000. Na základě výše uvedených tezí má stěžovatelka za to, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené ústavním pořádkem.

Třetí senát Ústavního soudu se již zabýval obsahově zcela shodnou ústavní stížností stěžovatelky, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 171/05, a po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ke stejnému závěru dospěl i čtvrtý senát Ústavního soudu v případě ústavních stížností stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV. ÚS 172/05, IV. ÚS 173/05 a IV. ÚS 175/05.

S odkazem na rozhodnutí vydaná ve věcech výše uvedených ústavních stížností nezbylo Ústavnímu soudu, než i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.