III. ÚS 17/13
III.ÚS 17/13 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jakuba Drába, zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem Žižkova 52, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. října 2012 č. j. 13 Nc 8495/2008-262, za účasti Okresního soudu Praha - západ, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Stěžovateli jako povinnému byla příkazem soudní exekutorky JUDr. Kataríny Maisnerové, Exekutorský úřad Praha 8, se sídlem Praha 9, Záblatská 40 (dále jen "soudní exekutorka") ze dne 3. 7. 2012 č. j. 048 EX 249/08 uložena povinnost uhradit náklady exekutorky ve výši 58 200,- Kč a náklady oprávněného v exekučním řízení nezletilého Jakuba Drába ve výši 23 480,- Kč. Exekuce byla nařízena k uspokojení pohledávky oprávněného na dlužném výživném, náklady oprávněného a náklady exekutorky.

Stěžovatel napadl předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce námitkami, jimiž zpochybnil výši nákladů exekuce, které podle jeho názoru soudní exekutorka vyčíslila v rozporu s platnou právní úpravou. Náklady exekuce byly údajně stanoveny nesprávně, pokud soudní exekutorka při výpočtu jejich výše aplikovala ustanovení § 5 odst. 4 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 330/2001 Sb.") a nikoli podle § 5 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 citované vyhlášky, přičemž zdůraznil, že návrh oprávněného byl důvodný toliko pro částku 63 318,- Kč.

Okresnímu soudu Praha - západ, který rozhodl o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, stěžovatel vytýká, že se ve svém potvrzujícím usnesení nevypořádal s jeho námitkami a "příliš formalisticky" vyložil závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09, které jsou podle názoru stěžovatele na předmětnou věc zcela aplikovatelné.

II.

Z připojeného usnesení Okresního soudu Praha - západ se zjišťuje, že označený soud zamítl námitky stěžovatele jako povinného proti příkazu soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 7. 2012 č. j. 048 EX 249/08, neboť dospěl k závěru, že námitky nejsou důvodné. Soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 nelze na předmětnou věc aplikovat, neboť v daném případě exekuce zastavena nebyla proto, že "bylo možné očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně".
III.

Ústavní soud zvážil stěžovatelem namítaná tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Jmenovitě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. K případnému zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nic takového v projednávaném případě zjištěno ovšem nebylo.

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout následující okolnosti případu. Stěžovatel dobrovolně neplnil výživné ve prospěch svého syna, které mu bylo uloženo pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Na výživném mu tak v průběhu času narůstal nedoplatek. Vzhledem k tomu oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, přičemž dlužné výživné, jak ostatně připouští i stěžovatel, bylo vymáháno. Dále lze z tvrzení stěžovatele dovodit, že až pod tíhou výkonu exekuce později plnil "dobrovolně".

Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatele konstatuje, že rozhodnutí obecného soudu není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479), ani s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud uvedl, že "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly výši exekutorem vymoženého plnění v souladu s naznačenými principy." V posuzované věci obecný soud shledal, že vymáhání výživného je specifickou a složitou agendou, že stěžovatel plnil až pod přímou hrozbou exekuce. K tomu Ústavní soud dodává, že z vylíčení okolností vymáhání pohledávky oprávněného samotným stěžovatelem v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel se snažil uspokojení oprávněných potřeb oprávněného (svého syna) maximálně oddálit. Ústavní soud proto neshledal, že by obecný soud aplikoval závěry výše uvedeného nálezu ústavně nekonformním způsobem.

Stěžovateli tedy nelze dát za pravdu v tom, že by postupem obecného soudu došlo k nedovolenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.