III. ÚS 17/05
III.ÚS 17/05 ze dne 28. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 17/05

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Družstevní záložny PRIA, se sídlem v Brně, Šumavská 19, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem v Brně, Vranovská 21, proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 40/2002, spolu s návrhem na zrušení § 33 odst. 3 věty první zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 10. ledna 2005 napadla stěžovatelka postup Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 40/2002 s odůvodněním, že aplikací ust. § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání), na řízení o její správní žalobě, vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 A 40/2002 (a podané dne 25. 3. 2002 původně Vrchnímu soudu v Praze), jsou porušována její Ústavou a Listinou základních práv a svobod zaručená práva. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl tak, že Nejvyššímu správnímu soudu se ukládá, aby nepokračoval v porušování jejích práv. Současně stěžovatelka navrhla zrušit § 33 odst. 3 první větu zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), dle kterého je účastník způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 40/2002 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky a s ní spojený návrh na zrušení § 33 odst. 3 věty první s. ř. s. jsou zjevně neopodstatněné.

Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 40/2002 vyplývá, že z důvodu prohlášení konkursu (jeho účinky nastaly 28. dubna 2004) na majetek stěžovatelky bylo přerušeno řízení podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, dle kterého má prohlášení konkursu účinky, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Nejvyšší správní soud přezkoumával v předmětném řízení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 4. října 2001 (352/871/2001), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 12. července 2001 (3595/2001/111), jímž bylo rozhodnuto o opakovaném zavedení nucené správy v Družstevní záložně PRIA podle § 28 odst. 1 písm. e) a § 28 odst. 12 zák. č. 87/1995, o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Podle názoru Ústavního soudu uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je nutné vykládat tak, že řízení o zavedení nucené správy je svou povahou řízení, které se týká majetku záložny, neboť zavedení nucené správy nepochybně představuje zásah do majetkových práv družstevníků a spadá tedy pod hypotézu normy obsažené v ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Oznámení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2004 (6 A 40/2002-110) o tom, že se nekoná jednání nařízené na den 22. 12. 2004 z důvodu přerušení řízení, má tedy zákonný podklad. Navíc možno dodat, že stěžovatelka se podle petitu ústavní stížnosti domáhala vyslovení tzv. "akademického výroku", neboť se domáhala toliko toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv, nežádala však, aby Ústavní soud na tento tvrzený protiústavní stav jakkoli právně účinně reagoval [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Za této situace, jak byla vpředu shrnuta, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání; již proto nemohlo dojít postupem Nejvyššího správního soudu k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky.

K návrhu stěžovatelky na zrušení ust. § 33 odst. 3 první věty s. ř. s. se sluší konstatovat, že uvedené ustanovení má v tomto zákoně své opodstatnění. Vyhověním návrhu stěžovatelky by nastala situace, kdy by bylo dovoleno jednat i procesně nezpůsobilým účastníkům. Nadto podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky poukazuje na to, že charakter sporu se nekryje se spory, u nichž se podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání přerušuje řízení.

Z takto vpředu rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený Ústavní soud proto odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.