III. ÚS 1687/17
III.ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017

K požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v případě odchýlení se od předchozí judikatury

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Novotné, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1344/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 20 Cdo 323/2017-129 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2016 č. j. 64 Co 286/2016-109, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a T. H., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2016 č. j. 64 Co 286/2016-109 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2016 č. j. 64 Co 286/2016-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 20 Cdo 323/2017-129 se ruší.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 27 EXE 2004/2015 se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 6 To 90/2015-788 uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 240 000 Kč. Tímtéž rozhodnutím bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo též uhradit dvěma dalším poškozeným po 175 000 Kč.

3. Na návrh stěžovatelky byla proti vedlejšímu účastníkovi nařízena exekuce k vymožení shora uvedené pohledávky. Tato exekuce byla usnesením soudního exekutora ze dne 14. 12. 2015 č. j. 99 EX 4553/15-29 částečně zastavena, neboť částku 240 000 Kč přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelce uhradila pojišťovna vedlejšího účastníka na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Exekuce dále pokračovala pro vymožení jejích nákladů.

4. Okresní soud svým usnesením ze dne 3. 5. 2016 č. j. 27 EXE 2004/2015-70 zamítl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce.

5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání vedlejšího účastníka změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuce se zcela zastavuje, a uložil stěžovatelce uhradit náklady exekutora a vedlejšího účastníka. V usnesení krajský soud stěžovatelku poučil, že proti usnesení je možno podat dovolání.

6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl její dovolání, ač pro to nebyl zákonný důvod. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodováno o zastavení exekuce, a nikoliv o peněžitém plnění. Stěžovatelka uvádí několik rozhodnutí Nejvyššího soudu z let 2004 až 2008, kdy obdobná dovolání Nejvyšší soud meritorně posoudil. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že krajský soud ji poučil o tom, že dovolání proti jeho usnesení je přípustné. Nejvyšší soud tak porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

8. Stěžovatelka rekapituluje obsah svého dovolání, neboť o něm Nejvyšší soud meritorně nerozhodl, a dále poukazuje na to, že jiné senáty krajského soudu rozhodovaly o totožném exekučním titulu ve věcech jiných oprávněných s opačným výsledkem, tedy rozhodly, že exekuce probíhá po právu a není důvod k jejímu zastavení. Tato rozhodnutí měl krajský soud k dispozici a jsou založena v jeho spise.

III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

10. Nejvyšší soud uvedl, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručené právo stěžovatelky neporušil, a má za to, že jeho rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkázal přitom na svá usnesení ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4236/2015 a ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1977/2013) a též s judikaturou Ústavního soudu (zde odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 346/14).

11. Krajský soud se vyjádřil, že ve svém rozhodnutí posuzoval, které ze stran exekuce lze přičíst zavinění toho, že musela být zastavena (§ 89 exekučního řádu). Na rozdíl od stěžovatelky, která posouzení redukuje na otázku, zda v době zahájení exekuce disponovala vykonatelným exekučním titulem a vedlejší účastník byl v prodlení, vzal krajský soud v úvahu další, individuální okolnosti. Po jejich zhodnocení uzavřel, jinými slovy, že stěžovatelka zahájila exekuci zbytečně, a tudíž zbytečně zapříčinila vznik nákladů. Stěžovatelka si přitom této zbytečnosti musela být od počátku vědoma (v době zahájení exekuce ani neměla důvod předpokládat, že plnění pojišťovny se kvůli opomenutí jejích pracovníků zdrží). Ač to v něm není výslovně uvedeno, je dle krajského soudu zřejmé, že napadené rozhodnutí se od rozhodnutí sp. zn. 15 Co 216/2016, jehož se stěžovatelka dovolává, liší právě tím, že kromě prodlení zohledňuje i další okolnosti a aplikuje na ně výše uvedené hledisko. Zda výklad pojmu "zavinění" a následná úvaha krajského soudu vybočily z ústavněprávních mezí, ponechává krajský soud na Ústavním soudu.

12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje své argumenty, které uváděla již v dovolání. Dle vedlejšího účastníka stěžovatelka stále vědomě pomíjí základní skutečnost, že nešlo o klasický spor o peněžité plnění, nýbrž o reparaci škod podle zákona č. 168/1999 Sb., v platném znění. Stěžovatelka podala návrh na exekuci v době, kdy pojistitel vedlejšího účastníka jednoznačně hodlal plnit k rukám stěžovatelky oprávněný nárok za vedlejšího účastníka, který byl pak učiněn předmětem exekuce.

13. Vedlejší účastník dodává, že nikdy nezpochybnil nárok stěžovatelky na odškodné za úmrtí blízké osoby. Avšak podání návrhu na exekuci v době, kdy stěžovatelka prokazatelně věděla, že pojistitel bude plnit a současně prokazatelně věděla, že vedlejší účastník nastoupil výkon trestu odnětí svobody, považuje vedlejší účastník za čistou ziskuchtivost. Vedlejší účastník se plně ztotožňuje s výroky a odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu. Shodně jako krajský soud nepovažuje za významnou námitku stěžovatelky, že nárok na náhradu škody měla vůči němu, nikoliv vůči jeho pojistiteli, neboť smyslem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu je, aby se poškozeným dostalo náhrady přímo od pojišťovny a nemuseli ji vymáhat na škůdcích. Nesouhlasí ani s tím, že napadené usnesení krajského soudu vybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak je přesvědčen, že jak okresní soud, tak jiné odvolací senáty krajského soudu rozhodovaly v jiných skutkově totožných případech čistě formalisticky a proti duchu principu zákonného pojištění odpovědnosti. V daném případě pak šlo již pouze o náklady exekučního řízení, neboť jistina byla pojistitelem stěžovatelce uhrazena. A o nic jiného, než zvrátit výroky II a III usnesení krajského soudu, stěžovatelce nejde. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné dovolání pouze proti nákladům exekuce. To zcela koresponduje i s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky správně odmítnuto.

14. Ústavní soud zaslal rekapitulovaná vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka reagovala konstatováním, že nad rámec skutečností tvrzených ve své původní ústavní stížnosti nepředkládá žádná další tvrzení ani důkazy.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

16. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně včasná.

17. Při posouzení včasnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu přihlédl Ústavní soud k tomu, že krajský soud stěžovatelku poučil, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné. Přestože posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelce, která se řídila poučením krajského soudu, klást tento postup k tíži [nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud odvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání, což vede k závěru, že i vůči usnesení krajského soudu byla ústavní stížnost podána včas.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že Nejvyšší soud měl dovolání stěžovatelky meritorně projednat. Této námitce však nebylo možno přisvědčit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jichž se stěžovatelka dovolává ve své ústavní stížnosti, byla vydána za účinnosti jiné právní úpravy, kdy rozhodnutí o zastavení exekuce byla vyňata z "majetkového censu" (srov. § 238a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012). Nejvyšší soud nepochybil, když na dovolání podané v roce 2016 aplikoval § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, a shledal, že stěžovatelčino dovolání je nepřípustné.

19. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelce nelze klást k tíži, že podala dovolání, když byla krajským soudem poučena o tom, že tak může učinit. Z tohoto důvodu se tak Ústavní soud zabýval též stěžovatelčinými námitkami vůči usnesení krajského soudu.

20. Za stěžejní je přitom třeba považovat námitku, že jiné senáty krajského soudu rozhodly před vydáním napadeného usnesení ve věci jiných oprávněných z téhož exekučního titulu, že exekuce nemá být zastavena. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal, jsou tato rozhodnutí založena ve spisu (č. l. 94-97) a výslovně na ně poukázal též advokát stěžovatelky při ústním jednání před krajským soudem (č. l. 100).

21. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadním argumentem, který má potenci daný spor rozhodnout (např. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 12). V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, § 58; blíže viz Harris, D. - O'Boyle, M. - Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 430).

22. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádně vedeného soudního řízení, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Nevyplývá-li právní řešení bez dalšího ze zákonného textu, soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se soud s názory uvedenými v těchto pramenech argumentačně vypořádat. Může případně i vysvětlit, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil [nálezy ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277) či ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

23. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře uvádí, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009, č. 34197/02, § 56, či jeho rozsudku ve věci Antonescu proti Rumunsku ze dne 8. 2. 2011, č. 5450/02, § 33).

24. Z těchto obecných principů musí Ústavní soud vycházet při posuzování této ústavní stížnosti. Soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, jak to plyne ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i jak mu to konečně ukládá nyní již výslovně § 13 občanského zákoníku. I pro právě posuzovanou věc platí, že se soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, bylo však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit, nikoli pouze svůj názor na bezvýznamnost těchto rozhodnutí sdělit Ústavnímu soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. 25. Z odůvodnění napadeného usnesení ovšem nijak neplyne, že nyní rozhodující senát krajského soudu právní názor obsažený v dřívějších rozhodnutích jiných senátů téhož soudu vzal v potaz a navázal na něj. Jistý náznak takového postupu lze spatřovat ve vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, v němž krajský soud vysvětlil rozdíly mezi napadeným usnesením a dvěma předchozími usneseními vydanými jinými senáty krajského soudu. Ústavní soud ovšem připomíná, že nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze "dohánět" v rámci vyjádření podávaného v řízení o ústavní stížnosti již proto, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepokračuje proto v řízení před nimi, nýbrž jen hodnotí dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu.

26. Vzhledem k tomu, že ve věci šlo o bagatelní částku, vyšel Ústavní soud ze zásad pro ústavní přezkum bagatelních věcí, jak je vymezil v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89, bod 33). Jednou z kategorií bagatelních věcí, ve kterých Ústavní soud připouští, že je namístě jeho přezkum, jsou i situace, "kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. (...) je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná." Uvedené podmínky stěžovatelčina ústavní stížnost splňovala. Tento závěr však nelze považovat za bezhraniční, jakkoli byla v této věci shledána protiústavnost. Neměl by být aplikován "mechanicky". Ústavní soud by tím sám sebe vmanévroval do nežádoucí role sjednocovatele judikatury ve věcech, které jsou z hlediska předmětu řízení bagatelní. Taková role mu však v našem systému soudní moci nepřísluší (k tomu viz také usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13, bod 9).

27. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

28. Z důvodu právní jistoty Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu, neboť toto rozhodnutí ztratilo svůj právní podklad (srov. nález ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1224/16, bod 22). Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.